7 důvodů, proč byste jednou za život měli uběhnout půlmaraton
Je to zase za mnou. Další půlmaraton.
A než vám povím, jaký ten letošní v Karlových Varech byl, zkusím vás přesvědčit, proč byste i vy měli jednou za život zkusit jeden zaběhnout. Tak pojďme na to:
Proč běžet půlmaraton?
1. Překonáte sami sebe
Jestli si myslíte, že na půlmaraton chodí jen ti, co mají natrénováno a dají to pod dvě hodiny, tak se pletete. I já jsem na svůj první šla bez pořádného běžeckého tréninku, kdy jsem uběhla občas pár kiláků a na půlmaraton jsem se chtěla hecnout.
Na půlmaratonu se překonává každý. Začátečníci překonávají hranice toho, co ještě nikdy neuběhli a zkušení půlmaratonci překonávají své minulé časy.
Neměli byste na závod jít samozřejmě z úplné nuly, mohli byste si ublížit, strhat se a celkový dojem by pak byl spíš horší. Chci tím ale říct, že pokud máte třeba základ z jiného sportu, nějakou tu fyzičku nebo aspoň trošku běháte, není to nemožné.
Časový limit je 3 hodiny a abyste to dali, můžete běžet opravdu pomaličku a dávat si pauzy, třeba na občerstvovacích stanicích.
Na půlmaratonu zdoláte 21,1 km, to je sakra dost. Všude kolem vás vám všichni dají neuvěřitelnou dávku podpory, cílová rovinka je jedním z nejemotivnějších zážitků vůbec a pocit v cíli je naprosto k nezaplacení.
2. Najdete nové kamarády
Během půlmaratonu potkáte hrozně super lidí. Všichni mají skvělou náladu, jsou nahecovaní, všichni se vzájemně podporují a celková atmosféra během závodu je fakt úžasná.
Co je snad ještě lepší, je všudypřítomné publikum, které vás vyhecuje i za té největší krize. A tuplem, když to běžíte jako já v Karlových Varech, kde jsem se narodila a znám tam strašně moc lidí, kteří na mě křičeli na každém rohu. Za to fakt děkuju!
3. Inspirujete ostatní
Pamatuju si, že když jsem se poprvé byla podívat na půlmaratonu jen jako divák, byla jsem z té atmosféry tak nadšená, že jsem si to prostě nechtěla nechat ujít a věděla jsem, že toho prostě hrozně chci být součástí.
A když běžíte nebo doběhnete do cíle, kouká na vás spousta takových lidí, kteří si říkají to samé a příště poběží taky.
Běh je nakažlivý. Jak někdo začne, strhne druhého. Kolik lidí už jsem naučila běhat a teď mi za to děkují. To mám fakt radost.
Pojďme naučit celé Česko běhat! A připojte se k Instaběžcům!
Fotka: runczech.com
4. Pocit po doběhu
Nevím ani, kdy jsem zažila víc euforický pocit, než v cílové rovince. Povedlo se mi v životě sice asi mnohem víc důležitějších věcí, ze kterých bych měla mít snad ještě větší radost, ale stejně je to na půlmaratonu jiné. Po těch 21 kilometrech vám najednou začne fungovat mozek úplně jinak.
Zažijete fakt neuvěřitelnou dávku štěstí, na kterou možná ani nebudete připravení. Já nejsem úplně dojímací člověk, ale pokaždý skoro zadržuju slzy, když tou bránou probíhám a čekám tam na mamku, která letos přiběhla dřív, než jsem se stačila odfotit s medailí. 😀
5. Běh je nejlepší sport na světě
Na běhu jsem ještě nenašla žádné negativum. Je to nejlepší sport hned z několika důvodů:
- Jste plně flexibilní a můžete jít běhat, kdy chcete.
- Jste na čerstvém vzduchu.
- Můžete uběhnout, kolik chcete.
- Hubnete (neznám lepší sport na hubnutí, fakt!).
- Získáte neuvěřitelnou fyzičku.
- Je to zadarmo (až na ty boty a tak :D).
- Běžci jsou strašně fajn komunita lidí.
Běhání má tolik kladů, že snad ani nejde neběhat, ne?
6. Poznáte nové město
Půlmaratony se konají po celém světě a není od věci někdy odjet někam, kde to neznáte. Během půlmaraton uvidíte většinou celé město nebo si ho můžete prohlédnout před závodem. Po závodě už to bývá horší se ztuhlýma nohama… 🙂
Rozhodně bych vám doporučovala ten ve Varech, běží se celou lázeňskou čtvrtí až do nedalekého lesa.
Fotka: runczech.com
7. Pocit vítězství
Na konci budete vědět, že jste zmákli něco, k čemu má spousta lidí obrovský respekt. Odhodlat se běžet, ještě před tolika lidmi, chce trochu odvahy.
Před závodem vás čeká docela nervozita, zda to zvládnete, zda to dáte za čas, který jste si řekli. Ale jak vyběhnete, spadne to z vás a pak už jen následujete všechna ta pěkná lýtka, co běží před vámi.
Jo, to je ještě super, hlavně pro chlapy. Můžete beztrestně koukat holkám na zadky, v tom davu se to ztratí. 😀 A že je maj holky běžkyně fakt hezký! 😀
Na konci vás čeká medaile, která vám bude do konce život připomínat, že jste to zmákli.
Tak to zkuste taky! Půlmaratony se běhají snad po celé republice, nemusíte nutně na ten od RunCzechu. 😉 Ale je pravda, že to má RunCzech fakt podchycené, veškeré služby a občerstvovačky fakt perfektně fungují a je to luxus běžet.
Za to díky!
A jak se letos běželo mně?
Na půlmaraton jsem se docela připravovala, za duben jsem měla v nohou 100 km, ale květen mě trochu zradil. Za prvé jsem se celé dny učila na státnice, které jsem měla den před půlmaratonem a za druhé jsme posledních pár dní onemocněla tak, že jsem ztratila hlas a celé noci prokašlala.
Přesně tohle se mi stalo na minulém půlmaratonu ve Varech a tenkrát jsem běh ještě před startem vzdala. Letos jsem si to ale nenechala ujít. Co mi může udělat proběhnutí na čerstvém vzduchu, ne?
Holčička to ale na začátku přehnala!
Vyběhla jsem s radostí, že jsem konečně venku a můžu se po měsíci sezení v knihovně nad učením konečně hýbat. Běželo to úplně samo, až jsem si říkala, že bych měla trochu ubrat, jinak to prostě až do konce nedám. A taky žejo. Do 15.kilometru jsem se držela vodičů na 1:50, ale pak na mě přišla taková krize, že jsem normálně myslela, že ani nedoběhnu, a to se mi na závodě ještě nestalo.
Vypustila jsem napřed svého parťáka Jakuba, který se ke mně kolem 3.km připojil a protože jsem hrozně ukecaná, tak jsme si celou cestu vykládali (taky supr nápad, Andy) 😀 Ale na 16.km už se to nedalo. Utíkal do cíle pro dobrý čas a já už jen odpočítávala kilometry, svíral se mi žaludek hlady (člověk toho nemocnej moc nesní) a sotva jsem sípala 😀 😀 No půlmaratonec jak blázen.
Na poslední úsek jsem se chytla nějakýho sympaťáka, kterýho jsem poprosila, aby mě nedovolil zastavit a seřval mě kdyžtak, kdybych si chtěla dát pauzu a už to nedoběhla na jeden zátah do cíle. Tak si mě vzal se smíchem na starosti a do cíle jsme doběhli spolu na 1:54, což je podle mě i tak parádní čas!
Maminka překvapila
Největším překvapením a vítězstvím dne se ale stala moje maminka! Uběhla to pod dvě hodiny a do cíle tak vběhla těsně po mně v čase 1:59. Měla jsem fakt neuvěřitelnou radost, je to bojovnice!
Přiznávám, že to s tou nemocí nebylo ono a hodně jsem cítila, jak jsem slabá a běžela jsem na konci už na krev. Ale stálo to za to. Jako vážně. Ten pocit v cílové rovince je boží. V cíli na vás čeká celá rodina, přítel a dav miliony jiných lidí, kteří se na vás usmívají a jsou na vás pyšní.
To prostě někdy musíte zažít. Jestli jen ještě trochu váháte, přečtěte si můj článek z minulého půlmaratonu, na který fakt nikdy, ale nikdy nezapomenu.
Běhu zdar!
Jeden komentář
Zora
Milá Andy, náhodou jsem narazila na tvůj blog na facebooku a už jsem ve 25 dni výzvy. Už vícekrát jsem chtěla s nějakou výzvou začít protože mi to přišlo jako dobrá motivace. Tuhle výzvu si užívám a po docvičení se cítím skvěle. Občas chodím běhat ale přiznám se že asi jen tak jednou za dva týdny. Myslím že na tebe ale dám a začnu více trénovat a půlmaraton vyzkouším.