#OLHALF ♥ 4 důvody, proč mám tak ráda půlmaratony
Úvodní foto: RunCzech
Tak je za námi další půlmaraton! Tentokrát jsem si ho prožila v roli průvodce holkám, které ho běžely poprvé v životě.
Pamatuju si na svoji euforii při prvním půlmaratonu a chtěla jsem to znovu prožít s nimi. Letos jsem si běhala jen tak pro radost, závody mě baví, i pokud se nehoním za osobáky, a navíc se o půlmaratonu v Olomouci povídá, že je nejteplejší ze všech runczechů, tak jsem to nechtěla běžet na krev.
Olomouc nás okouzlila hned, včetně našeho krásného hostelu Long Story Short (hezčí prostor a přátelštější personál jsem nikde v Česku neviděla!!).
V RunCzech Expo jsme s Andrejkou Mokrejšovou udělaly krátký rozhovor a utíkaly na start.
Běžely jsme tři – já, kamarádka Bára a Andrejka. Obě poprvé. Bára nám prchla na desátém kilometru, protože jí to běželo samo, já si musela na desátém odskočit, protože jsem předtím vypila tunu kafe a vody (ano, Andreo, moc chytrý, jako bys půlmaraton běžela poprvý), ale dohnala jsem tempo a na 15. kilometru jsme stále měly čas 1:26, což je na Andrejky půlmaratonskou premiéru fakt mega paráda!!
Pak ji ale chytlo koleno a křeč do lýtka a poslední kilometry už byly spíš trápení. Ale Andrejka se nedala, kousla se a přes moje přesvědčování, ať si nohy vyklepe a protáhne, jsme statečně běžely dál.
Zjistila jsem, jak fajn je, běžet závod na klidné tempo, užívala jsem si víc atmosféry okolo než svého tempa, dechu nebo únavy a do cíle jsme vběhly v čase 2:04 za obrovského řevu fanoušků a lehkého dojetí.
Proč běžet půlmaraton, když…
… je tam tolik lidí?
… když to stojí tolik peněz?
… když to bolí?
… když si celou dobu přejeme být už v cíli?
Protože:
1. Ta atmosféra vás pohltí
Na začátku stojíte v davu milionu lidí těsně před výběhem, jste nalepení na sebe, nemůžete se skoro pohnout a všichni řeší jen to, aby nepřepálili začátek, aby měli dobře utažený tkaničky a zapnutý hodinky.
Pak moderátor zahlásí, že zbývá pár desítek vteřin do závodu a všichni běžci i diváci začnou tleskat a vy máte husinu až na zadku!
A pak už jen uslyšíte výstřel, spustí se Vltava, ještě skoro minutu popocházíte ke startu, u kterého se většinou ocitnu až dvě minuty po výstřelu a vyběhnete.
Je vás tam fakt milion, první kilometr nebo dva jsou trochu nepříjemné, protože si musíte najít svoje tempo, jiní vás předbíhají nebo předbíháte vy je, ale pak se to rozmělní, vy si na běh zvyknete a od třetího kilometru už běžíte většinou s lidmi, kteří doběhnou do cíle podobně a do pár minut znáte jejich oblečení i nápisy na zádech nazpaměť.
Všichni vás podporují, všichni se usmívají, všichni si pomáhají a nálada překoná i ty davy lidí.
Vy jste toho součástí.
S holkama na startu
2. RunCzech závody jsou nejlepší
Komfort a kvalita služeb, jaká se vám dostane od RunCzechu, je neuvěřitelná. Nejen, že je to prostě love brand, který má komunikaci zvládnutou na výbornou, je každé provedení závodu boží a originální. Každé jejich půlmaratonské město má úplně jinou atmosféru a ta v Olomouci se fakt povedla!
Všechno je perfektně vymyšlený, všechno funguje, podpora je vždy k dispozici a na startu, během závodu i v cíli je tolik dobrovolníků, kteří jsou ochotni pomoct, poradit nebo jen slovem podpořit.
V cíli mám občas pocit, že mě vítají moji staří známí a v momentě té euforie na konci závodu prostě chcete mít v cíli někoho fajn, kdo vás obejme a řekne, že jste prostě dobří.
Můj kamarád Erik dal půlmaraton za 1:38!
3. Bolí to, ale kdyby to nebolelo, zvládl by to každý
Včerejší půlmaraton jsem běžela jako svůj běžný výběh po práci. Tempo bylo v klidu a spíš jsem popoháněla Andrejku, abychom doběhly v nějakém pěkném čase a fakt si to zasloužily!
Pamatuju si ale na svůj ústecký půlmaraton, kdy jsem se chtěla dostat na osobák a posledních 5 kilometrů jsem běžela snad nejrychleji. Bolelo to, píchalo mě v boku, udělala jsem si puchýř a můj dech začal stávkovat.
Ale i tak mi to za to stálo. Hecla jsem se a v cíli jsem na sebe byla neuvěřitelně pyšná! Takže ano, půlmaraton bolí, pokud si běžíte pro lepší čas, ale rozhodně toho nebudete litovat.
4. Jak je to boží, vám většinou dojde až v cíli
Před celým závodem jsem vždycky trochu nervózní. Přemýšlím o oblečení, vrstvách, počasí, záchodu, rychlosti atd. Pak se vyběhne. Prvních deset kilometrů se pořád bojím, že jsem přepískla začátek a dalších deset kilometrů se bojím, jestli to doběhnu do konce v nějakém rozumném čase. Hrozně si přeju být v cíli a vyhlížím cedule odpočítávající kilometr po kilometru.
Tak proč to vlastně dělám? 😀
Moment, kdy si závod nejvíc užívám, je od 20. kilometru. Tam už vím, že to dopadne a i kdybych měla sprintovat, už to nějak doklepu. Lidi tam řvou přes sebe, že už je to jen kousek a cedule okolo trasy už odpočítávají i stovky metrů do cíle.
Začíná mi zase běhat mráz po zádech, všichni nabírají na tempu a v cílové rovince už běžíme jako o závod s úsměvem na tváři.
A v momentu proběhnutí branou máte trochu na krajíčku, nohy bolí jako zblázněný, ale všichni se usmívají, objímají a začnou hledat vodu a medaile.
I přestože jsem včera neběžela na čas, hrozně mě to bavilo! Každý závod mě nakopne běhat dál a překonávat svoje limity.
A věřím, že to nebyl Andrejky poslední půlmaraton a příští rok spolu zaútočíme na maraton!
A co dál? Liberec!
Další půlmaraton bude Liberec Nature Run, a to, dámy a pánové, nebude vůbec legrace. Tady totiž rovinky končí. Nejedete tam někdo?
Dejte mi kdyžtak určitě vědět!
Děkuju všem kamarádům nebo běžcům, kteří na mě volali, mávali nebo podporovali. Blahopřeju všem, kteří si #olhalf zaběhli taky, Báře za super čas 1:58 a Andrejky 2:04! RunCzechu za báječnou organizaci a Long Story Short za nejpříjemnější ubytování světa!
Za rok jsme tu zas! Běhu zdar!
Mohlo by se vám také líbit
Velká listopadová výzva: Běžím si pro FITFAB Stronger
Stále nemůžete zhubnout? Mrkněte, co možná děláte špatně
