Buď FIT,  Cvičení

Jak vypadá první půlmaraton aneb věci, které mě před startem fakt nenapadly

Je to tady. Den D. Váš první půlmaraton. Ještě nikdy jste takovou dálku nezaběhli. Schovávali jste si to právě na dnešek.

Vzbudili jste se s lehkou nevolností, ale jste zároveň hrozně natěšení.

  • Uběhnu to?
  • Jaký bude čas?
  • Nezakopnu?
  • Co budu dělat, až uběhnou tři hodiny a já ještě budu na trase? Zavřou bránu a utrhnu si ostudu?

To je jen část otázek, které si kladete už od rána.

Čas ale běží strašně rychle a vy si pomalu navlékáte oblečení, které už máte týden pečlivě nachystané, zavazujete tkaničky a vyrážíte vstříc novému dobrodružství.

Náměstí je plné lidí. Všude pobíhají děcka v bílých tričkách, všichni jsou ve sportovním, usmívají se a přejí si hodně štěstí. Hrozně vás to nabije! Hledáte svůj správný koridor podle času, který si myslíte, že zaběhnete, a zařadíte se mezi ostatní běžce, kteří se už rozcvičují nebo si povídají a tipují, jak úspěšní dnes budou.

To nevydržím!

No a pak jako z čistého nebe to přijde. Stojíte uprostřed startovní plochy a potřebujete si ještě odskočit! Hodinky hlásí 10 minut do startu a vy víte, že to prostě jinak nepůjde. Razíte si cestu skrz davy lidí k toaletám, běžíte rychleji než maratonci, vykápnete tři kapky a běžíte zpátky. No, to fakt teda stálo za to!

Jo, jste pěkně nervózní. To stání na startu je prostě nekonečný! Všichni okolo vypadají tak profi a vy tam stojíte a doufáte, že vůbec doběhnete do cíle.

A najednou ji uslyšíte. Smetanovu Vltavu. A všichni běžci se pomalu rozejdou vstříc závodu, kolem brány už se lehce rozeběhnete a začne z vás opadávat nervozita. Pro tohle jste to běželi. Pro ty úsměvy lidí okolo sebe. Pro tu atmosféru, která kolem vás panuje. Nenecháte se rozházet lidmi, kteří vás předbíhají. Jen ať si běží. Držíte se zadku nějakého pěkného chlapa a říkáte si, že byste to pár hodin klidně vydrželi.

Kdo nepřepálí začátek, jako by nebyl

A pak zjistíte, že na tom nic není. Že běžíte úplně stejně, jako když si jdete v neděli zaběhat sami do lesa. A přidáte. Jenže první kilometr se neblíží. Je to jako věčnost! Než se k němu dopracujete, už dýcháte jak mašina.

Na druhém kilometru zjistíte, že to zrychlení nebyl dobrý nápad. Hlavně, že jste si říkali, že to nepřepálíte! Začínáte přemýšlet, jestli jste to prostě s tou rychlostí nepřehnali. Vyděsí vás to a začne vás píchat v boku. Dýcháte jako o život a lidi se na vás otáčí.

No, to to teda začalo.

Jak se neudusit

Po třetím kilometru to začne utíkat. Okolo je méně lidí a brzy přichází první občerstvovací stanice.

Vodaaaa!

Kopnete ji do sebe za rychlé chůze, abyste mohli zase rychle utíkat… a ano. To byla chyba. Začnete se dusit jak blbečci, protože jste to s tím lokem trochu přehnali. Po bouřlivém kašli opět přidáváte tempo a po minutě se zase ozve vaše oblíbené píchání v boku.

Potěší vás ale, když doběhnete někoho, kdo vám předtím utekl a snažíte se nemyslet na to, kolik ještě kilometrů máte před sebou. Neustále kalkulujete, v jaké části jste, jaký máte čas a občas sami sebe občas překvapíte svými hlubokými matematickými znalostmi.

Okolo desítky máte radost, že už jste v půlce, než vám dojde, že někteří závodníci už jsou v cíli. Nevadí, jde přece o to, doběhnout. Do patnáctého kilometru to jde překvapivě lehce, u stanice s živou kapelou těm milým hudebníkům i zatleskáte, oni na vás povzbudivě kývnou a vy získáte energii na celý další kilometr.

Tkaničky spíš na dvakrát

Kdo tady postavil ty kostky? Říkáte si, že už to nemůže být horší. Běžíte 17. kilometr a síly pomalu dochází. Strašně vás bolí nohy a už nemáte na co myslet.

Může to být horší. Rozváže se vám tkanička. Po krátké vnitřním debatě o tom, zda to doběhnete s rozvázanou nebo ne, si nakonec dřepnete a pokorně ji zavážete. Zatočí se vám hlava a myslíte, že už nikdy nevstanete. Tkanička na svém místě, pomalu se rozebíháte a ono to nejde.

Nejde a nejde.

Už nikdy nepoběžím půlmaraton, koho to kdy napadlo, nadáváte si. A ptáte se sami sebe: Stojí vám to za to? To si nemůžete jít v klidu zaběhat do lesa?

Nohy jsou těžké, motivace nikde. Dochází vám cukr a všichni vás předbíhají. Na 18. kilometru je naštěstí stanice, která vás zachrání. Zastavíte se, dáte si sladký ionťák a rozeběhnete se s novou energií, že už to je přece jen kousek a za to vám to stojí.

Poslední tři kilometry jsou nejtěžší, ale nejlepší

Okolo trati přibývá stále více lidí. Všichni na vás řvou „Už jenom kousééék!“, „To dátééé!“ a vy víte, že teď už to dáte, i kdybyste do cíle měli dojít po čtyřech.

Poslední dva. Nohy prostě nějak samy šlapou ze setrvačnosti. Už nemyslíte na nic jiného než na cílovou rovinku. Máte za sebou už 19 kilometrů! Síly dochází, ale vzpomenete si, jak vám bylo na startu.

Tohle za to stojí. Přidej!

Poslední kilák. Všichni diváci okolo řvou a nadšeně vám mávají. Běžci jsou unavení, ale je na nich vidět to těšení se do cíle.

A vám to začíná docházet.

Že už za pár minut budete v cíli prvního půlmaratonu svého života.

A pak to spatříte. Bránu s časomírou. Davy lidí. Cílovou rovinku jako vyšitou. Najednou se ve vás sebere takové energie, že byste klidně dali sprint na 400 metrů. A přidáte. Na tenhle moment jste poslední týdny čekali.

Na tváři vykouzlíte úsměv, který v tu chvíli připomíná spíš zoufalý úšklebek. Zbývá posledních pár desítek metrů. Zíráte na časomíru a nechápete, kde jste sebrali tak dobrý čas.

S neuvěřitelným štěstím probíháte cílem a do očí se vám derou slzy. Překonali jste sami sebe a splnili si sen. Na krk vám dobrovolníci dají medaili, která pro vás v tu chvíli tolik neznamená, a jen se topíte ve vlastním štěstí a pocitu spokojenosti. Výbuch endorfinů vám nedovolí myslet na bolest nohou nebo obrovskou žízeň.

Jak vás proboha mohlo napadnout, že už nikdy nepoběžíte půlmaraton? A ptáte se sami sebe: Stojí vám to za to?

Jo. Strašně moc jo.

***

Chtěli byste si půlmaraton zkusit taky?

Do neděle 8.4. můžete soutěžit o startovné a mou podporu během závodu Mattoni 1/2Maraton Olomouc. Stačí pod fotku na Facebooku napsat komentář, tak šup tam!

Pokud se na vás nedostalo v soutěži, registrujte se na stránkách RunCzech a určitě se tam potkáme!

Díky, že mě čtete!

Andy

11 komentáře

  • Pavel

    A jaký byl teda tvůj čas?

    Já jsem běžel sice svůj druhý půlmaraton, avšak ten první jsem běžel před 4 lety, takže se dá říct, že jsem běžel svou první půlku 😀 Já jsem nejenom přepálil začátek a do cíle jsem spíš došel, ale kromě toho jsem si zlepšil osobák na půlce, na 12km a také na desítce, takže mám takové rozporuplné pocity. A sám vím, že teď budu trénovat víc, jinak a tvrději, abych příští půlku, kterou chci dát ještě letos, dal za výrazně lepší čas a moje kondice by byla lepší. Jinak jsem měl 2:11:06 čas

    • Fit & Fabulous

      Pavle, tak to zírám, protože můj první půlmaraton byl taky 2:11 😀 😀 A kdy bude příští půlka a kde? 🙂 A.

  • Irena Drahotínská

    Andrejko, konečně se dostávám k přečtení tvého úžasného článku na půlmaraton. Můj sen to je veliký, ale dost asi nereálný. Jak píšeš, že máš krizi na prvním a třetím kiometru, tak se mnou se tak rize táhne až do cíle.. zatím jsem dala maximum 7km. V kuse více běžet nedokážu. 😀
    čas máš parádní… tak at ti to běhá. Třeba se i já jednou rozhodnu se tam vydat,ale zatím není asi odvaha. 🙂 Irenka z FB stránky Fitfabstrong

    • Fit & Fabulous

      Irenko, díky moc! I já jsem musela běhat nějakou dobu, abych se hecla zkusit trochu víc… Co zkusit běžet s někým, kdo by tě trochu motivoval a v takové té krizovce trochu pomohl? 🙂 A především – není to o závodech, ale o tom, jestli nás to baví. Já si nejradši dávám trasu dlouhou těch 7-8 km, pak už je to spíš hecování 🙂 Takže pokud tě běhání baví, dělej ho tak, jak je ti to příjemné a nemusíš se nikam hnát 🙂 A.

  • Radka

    Ahoj Andy. Od prvniho slova co ctu,mam pocit,jako kdybych to psala ja. Svuj prvni pulmaraton jsem bezela v Ústí před 3 lety. A zazivala jsem naprosto stejne pocity na uplne stejnych kilometrech,jak v clanku pises ? to jsou asi nejaka dana stadia nebo co ?? 17 km byl totalni krizovkou,a uz to slo jen z kopce. Pak uz nemyslis,a cilovych treba 200 m jsem dala sprintem,jak ta atmosfera a lidi kolem vyburcuji,az jsem se divila,kde tu silu jeste beru ? Mam na to skvele vzpominky a zazitky,velice emotivni. Od te doby jsem pak bezela jeste jeden zavod,ale jinak nic. Strasne rada bych si jednou zabehla prazskou pulku,na dukaz toho,ze to dam i podruhy ? a hlavne Praha ❤️ Ale ne a ne chytit tu spravnou “slinu” opet zacit behat a trenovat. Je mi to lito,ale doufam,ze se do toho dostanu a jeste jednou si to “splním” ? Drzim tu pakce na tvem prvnim maratonu ! ✊???

    • Fit & Fabulous

      Ráďo, moc díky! 🙂 Neboj, brzy chystáme výzvy spojenou s během, tak třeba chuť chytneš a přihlásíš se 😉 A.

  • Jana

    Ahoj Andy,
    tvůj článek o Tvém prvním půlmaratonu, je úžasný… Po přečtení sedím, usmívám se a mám husí kůži 🙂 . Úplně jsem si to představovala, jak běžíš, běžím na závodech a jaký to je super pocit. A ty myšlenky má člověk asi stejné. Já jsem teda ještě takový dlouhý závod neběžela, jen závody na max. 5 km, ale i tam člověk přepálí začátek, v průběhu si říká, proč to dělá, že už nikdy víc :-). A po vydechnutí v cílí se dívám zase na nějaké závody. Teda závodím pro radost a chci překonávat sama sebe…
    Běhám už skoro rok a půl pravidelně, nejvíce do těch 10km, můj nejdelší běh byl 15 km. A letos si zahrávám s myšlenkou ten půlmaraton zkusit, ještě když je po dlouhé době v Ostravě :-), a do září je ještě dost času 🙂
    Běh je nádherný, osvobozující a návykový.
    Andy děkuji za tyto super stránky, za cvičení, za výzvy, za články, za podporu a vše co děláte 🙂

    PS: Covid mně doved na Vaše stránky – na Listopadovou výzvu. (Tak aspoň něco pozitivního v této době). A od té doby Vás sleduji, studuji FitNut Akademii, a cvičím podle Vás. DĚKUJI!!!

    • Fit & Fabulous

      Teda, moc díky za tak milý komentář 🙂 Po 15 km je o k tomu půlmaratonu už jen kousek, takže hurá do toho! 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *