Je to tady. Den D. Váš první půlmaraton. Ještě nikdy jste takovou dálku nezaběhli. Schovávali jste si to právě na dnešek.

Vzbudili jste se s lehkou nevolností, ale jste zároveň hrozně natěšení.

  • Uběhnu to?
  • Jaký bude čas?
  • Nezakopnu?
  • Co budu dělat, až uběhnou tři hodiny a já ještě budu na trase? Zavřou bránu a utrhnu si ostudu?

To je jen část otázek, které si kladete už od rána.

Čas ale běží strašně rychle a vy si pomalu navlékáte oblečení, které už máte týden pečlivě nachystané, zavazujete tkaničky a vyrážíte vstříc novému dobrodružství.

Náměstí je plné lidí. Všude pobíhají děcka v bílých tričkách, všichni jsou ve sportovním, usmívají se a přejí si hodně štěstí. Hrozně vás to nabije! Hledáte svůj správný koridor podle času, který si myslíte, že zaběhnete, a zařadíte se mezi ostatní běžce, kteří se už rozcvičují nebo si povídají a tipují, jak úspěšní dnes budou.

To nevydržím!

No a pak jako z čistého nebe to přijde. Stojíte uprostřed startovní plochy a potřebujete si ještě odskočit! Hodinky hlásí 10 minut do startu a vy víte, že to prostě jinak nepůjde. Razíte si cestu skrz davy lidí k toaletám, běžíte rychleji než maratonci, vykápnete tři kapky a běžíte zpátky. No, to fakt teda stálo za to!

Jo, jste pěkně nervózní. To stání na startu je prostě nekonečný! Všichni okolo vypadají tak profi a vy tam stojíte a doufáte, že vůbec doběhnete do cíle.

A najednou ji uslyšíte. Smetanovu Vltavu. A všichni běžci se pomalu rozejdou vstříc závodu, kolem brány už se lehce rozeběhnete a začne z vás opadávat nervozita. Pro tohle jste to běželi. Pro ty úsměvy lidí okolo sebe. Pro tu atmosféru, která kolem vás panuje. Nenecháte se rozházet lidmi, kteří vás předbíhají. Jen ať si běží. Držíte se zadku nějakého pěkného chlapa a říkáte si, že byste to pár hodin klidně vydrželi.

Kdo nepřepálí začátek, jako by nebyl

A pak zjistíte, že na tom nic není. Že běžíte úplně stejně, jako když si jdete v neděli zaběhat sami do lesa. A přidáte. Jenže první kilometr se neblíží. Je to jako věčnost! Než se k němu dopracujete, už dýcháte jak mašina.

Na druhém kilometru zjistíte, že to zrychlení nebyl dobrý nápad. Hlavně, že jste si říkali, že to nepřepálíte! Začínáte přemýšlet, jestli jste to prostě s tou rychlostí nepřehnali. Vyděsí vás to a začne vás píchat v boku. Dýcháte jako o život a lidi se na vás otáčí.

No, to to teda začalo.

Jak se neudusit

Po třetím kilometru to začne utíkat. Okolo je méně lidí a brzy přichází první občerstvovací stanice.

Vodaaaa!

Kopnete ji do sebe za rychlé chůze, abyste mohli zase rychle utíkat… a ano. To byla chyba. Začnete se dusit jak blbečci, protože jste to s tím lokem trochu přehnali. Po bouřlivém kašli opět přidáváte tempo a po minutě se zase ozve vaše oblíbené píchání v boku.

Potěší vás ale, když doběhnete někoho, kdo vám předtím utekl a snažíte se nemyslet na to, kolik ještě kilometrů máte před sebou. Neustále kalkulujete, v jaké části jste, jaký máte čas a občas sami sebe občas překvapíte svými hlubokými matematickými znalostmi.

Okolo desítky máte radost, že už jste v půlce, než vám dojde, že někteří závodníci už jsou v cíli. Nevadí, jde přece o to, doběhnout. Do patnáctého kilometru to jde překvapivě lehce, u stanice s živou kapelou těm milým hudebníkům i zatleskáte, oni na vás povzbudivě kývnou a vy získáte energii na celý další kilometr.

Tkaničky spíš na dvakrát

Kdo tady postavil ty kostky? Říkáte si, že už to nemůže být horší. Běžíte 17. kilometr a síly pomalu dochází. Strašně vás bolí nohy a už nemáte na co myslet.

Může to být horší. Rozváže se vám tkanička. Po krátké vnitřním debatě o tom, zda to doběhnete s rozvázanou nebo ne, si nakonec dřepnete a pokorně ji zavážete. Zatočí se vám hlava a myslíte, že už nikdy nevstanete. Tkanička na svém místě, pomalu se rozebíháte a ono to nejde.

Nejde a nejde.

Už nikdy nepoběžím půlmaraton, koho to kdy napadlo, nadáváte si. A ptáte se sami sebe: Stojí vám to za to? To si nemůžete jít v klidu zaběhat do lesa?

Nohy jsou těžké, motivace nikde. Dochází vám cukr a všichni vás předbíhají. Na 18. kilometru je naštěstí stanice, která vás zachrání. Zastavíte se, dáte si sladký ionťák a rozeběhnete se s novou energií, že už to je přece jen kousek a za to vám to stojí.

Poslední tři kilometry jsou nejtěžší, ale nejlepší

Okolo trati přibývá stále více lidí. Všichni na vás řvou „Už jenom kousééék!“, „To dátééé!“ a vy víte, že teď už to dáte, i kdybyste do cíle měli dojít po čtyřech.

Poslední dva. Nohy prostě nějak samy šlapou ze setrvačnosti. Už nemyslíte na nic jiného než na cílovou rovinku. Máte za sebou už 19 kilometrů! Síly dochází, ale vzpomenete si, jak vám bylo na startu.

Tohle za to stojí. Přidej!

Poslední kilák. Všichni diváci okolo řvou a nadšeně vám mávají. Běžci jsou unavení, ale je na nich vidět to těšení se do cíle.

A vám to začíná docházet.

Že už za pár minut budete v cíli prvního půlmaratonu svého života.

A pak to spatříte. Bránu s časomírou. Davy lidí. Cílovou rovinku jako vyšitou. Najednou se ve vás sebere takové energie, že byste klidně dali sprint na 400 metrů. A přidáte. Na tenhle moment jste poslední týdny čekali.

Na tváři vykouzlíte úsměv, který v tu chvíli připomíná spíš zoufalý úšklebek. Zbývá posledních pár desítek metrů. Zíráte na časomíru a nechápete, kde jste sebrali tak dobrý čas.

S neuvěřitelným štěstím probíháte cílem a do očí se vám derou slzy. Překonali jste sami sebe a splnili si sen. Na krk vám dobrovolníci dají medaili, která pro vás v tu chvíli tolik neznamená, a jen se topíte ve vlastním štěstí a pocitu spokojenosti. Výbuch endorfinů vám nedovolí myslet na bolest nohou nebo obrovskou žízeň.

Jak vás proboha mohlo napadnout, že už nikdy nepoběžíte půlmaraton? A ptáte se sami sebe: Stojí vám to za to?

Jo. Strašně moc jo.

***

Chtěli byste si půlmaraton zkusit taky?

Do neděle 8.4. můžete soutěžit o startovné a mou podporu během závodu Mattoni 1/2Maraton Olomouc. Stačí pod fotku na Facebooku napsat komentář, tak šup tam!

Pokud se na vás nedostalo v soutěži, registrujte se na stránkách RunCzech a určitě se tam potkáme!

Díky, že mě čtete!

Andy

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *