Znáte takové ty věčně usměvavé lidi, co mají pořád dobrou náladu, všechno se jim daří a štěstí se jich drží jako špína za ušima?

Dřív mě taky pěkně štvali. Nechápala jsem, kde se to v nich bere a proč mají radost z každé prkotiny.

Ale pak jsem si uvědomila, že štěstí není žádný dar, který vám je jednou udělen, a jste prostě šťastní a všechno se vám daří. Celé to záleží jenom na vás a na tom, jak si nastavíte svůj vlastní život.

Pořád nechápete?

V každém časopise a článku se obvykle dočtete hrozně moudré rady o tom, jak vylepšit svůj život a být konečně šťastný, například:

  • naučit se říkat „ne“,
  • dělat to, co vás baví,
  • na smutek si koupit kýbl zmrzliny a čumět na romantickej film.

Nebylo by na tom nic špatného, kdybychom ovšem:

  • ze zmrzliny neměli výčitky svědomí,
  • měli skutečně čas dělat to, co nás baví a
  • výzvy, na které odpovíme „ano“, nebyly většinou těmi nejlepšími rozhodnutími vůbec.

Takže jak na to?

Šťastný život si můžete naservírovat sami. Jen musíte zjistit, jak na to. Já jsem taky nějaký čas potřebovala.

Postupem času jsem se naučila, že existuje spousta malých a nenápadných drobností, které můj život dokáží udělat lepším.

Nemyslím si, že jsem nějaký lucky člověk, kterému všechno projde a všechno se mu daří.

Ani náhodou.

V mnoha ohledech jsem fakt retard. Ale umím si užít každý okamžik svého života jako malé děcko a stát si za každým svým rozhodnutím.

Dreams of travel! Child flying on a suitcase against the backdrop of a sunset.

1. Umíte přijmout lichotku?

S lichocením jsem na tom nikdy nebyla úplně dobře. Ať už na jedné nebo druhé straně.

Buď jsem neuměla lichotku dobře podat, aby to neznělo úplně debilně, a dotyčného jsem spíš neurazila, nebo jsem ji nedokázala přijmout od někoho, kdo mi opravdu chtěl udělat radost.

Vzpomeňte si, kdy naposledy vám někdo řekl něco milého a vy jste lichotku smetli něčím jako „ale prosimtě, tenhle účes už mám dlouho“ nebo „ale prosimtě, tyhle šaty jsou přece úplně obyčejný“, přestože jste byli minulý týden u kadeřnice a v obchodě si 2 hodiny vybírali šaty na nejdůležitější ples sezóny.

Co je vlastně účelem lichotky? Chcete dotyčnému udělat jen radost, protože ty šaty vám jinak připadají naprosto příšerné? Nebo ukázat, že máte podobný vkus?

Je to asi jedno.

Důležité je, že chcete druhého potěšit.

Ale když někdo vaši upřímně mířenou pochvalu na výbornou večeři zabije větou jako „ale prosimtě, tohle by uvařilo pětiletý dítě“, tak váš pokus o to, udělat někomu radost, úplně ztroskotá.

Naučte se říct jednu jednoduchou větu:

„Děkuji.“

Je to úplně jednoduché. Za prvé tím lichotku nějak sami vnitřně přijmete (místo abyste hledali důvody, jak ji odpálit) a za druhé tím tomu druhému opravdu uděláte radost.

jak-byt-stastnejsi

2. Říkáte častěji ANO nebo NE?

Máte rádi nové výzvy nebo radši normální život bez nepříjemných překvapení?

Jak kdy, žejo.

Mnoho lidí tvrdí, že se budete mít lépe, když prostě občas budete myslet více jen na sebe a ostatní nekompromisně odmítnete.

No. Já vám úplně nevím.

Přijde mi, že čím méně mám času, tím více toho zvládnu.

Představte si situaci, kdy máte do hodiny odevzdat v práci projekt, na který jste měli měsíc, ale zpatláváte ho na poslední chvíli. A pak přijde kolega, který vás poprosí, zda mu pomůžete vynosit těžké věci z auta do kanceláře, protože stojí na zákazu stání.

Na jednu stranu víte, že ten projekt vážně hoří, na druhou stranu nechcete nechat kolegu ve štychu. Jak byste se rozhodli? Není občas lepší hodit za hlavu něco, co vás stresuje a pomoci někomu, kdo to opravdu ocení a bude si to pamatovat?

Anebo jiný příběh.

Spontánní zážitky na celý život

Pamatuju si to, jakoby to bylo včera. I přestože bych vzhledem k množství vypitého vína asi ani neměla. Bylo to pár dní před mou maturitou.

Tenkrát jsem si myslela, že je maturitní zkouška nejtěžší věcí na světě, vážně mě to dost stresovalo a asi týden jsem se fakt v kuse učila (jo, fakt).

Každopádně tenkrát jsem pár dní před onou zkouškou šla se svým moc dobrým kamarádem Adamem na pivo (čti víno) a docela jsme to přehnali. A asi kolem půlnoci jsme dostali báječný nápad.

Jet stopem do Prahy. Podotýkám, že jsme se nacházeli v Karlových Varech. Na světě byste v tu chvíli nevymysleli nic lepšího.

Tak jsme vyrazili k nejbližší benzínce a stopli si naprosto boží kamion.

Kamion s kuřatama. To prostě nešlo nejet, ten kamion byl narvanej živýma kuřatama. Řidič velkej sympaťák a že prý jede na Prahu. A to nám přišlo báječný.

To, že nás pak vyhodil asi 70 kilometrů od Prahy ve vesnici, kde byl jenom jeden nonstop a kde jsme utratili naše veškeré jmění, bylo vedlejší. To, že jsme v půl šesté ráno čapnuli nějaký vlak, kterým jsme načerno dojeli do Prahy, jsme taky přežili. Že jsem si na cestu zpátky do Karlových Varů, kde mě za pár dní čekala maturita, musela půjčit od kamaráda, který to ráno shodou okolností byl v Praze, už byla jen třešnička na dortu.

Co je ale důležité?

Že z tohoto hloupého, ale spontánního “ANO, pojedeme v noci stopem do Prahy”, mám dodnes jeden z nejúžasnějších zážitků ze střední. Byl to nejblbější nápad na světě, ale v hlavě mi nechal vzpomínku na celý život.

Nebojte se říkat ano.

Nebojte se nových zážitků. Mohou být hloupé nebo se nemusí povést podle vašich představ. Ale vzpomínka na ně vás bude naplňovat štěstím a radostí.

3. Jak to je vlastně s dobrými skutky?

Tak. Ruku na srdce.

Zamysleli jste se někdy nad tím, proč děláme dobré skutky a jak na nás působí?

K jednomu se vám přiznám.

Nejvíc dobrých skutků udělám proto, že si pak sama připadám lépe. Když před sebe do fronty v obchodě pustím někoho, na kom vidím, že vážně spěchá, zatímco já mám být na tréninku až za půl hodiny, udělám radost nejen tomu spěchajícímu, ale především sama sobě.

Nemáte pocit, že se po každém dobrém skutku cítíte jako trošku lepší člověk?

Že jste sami sebe potěšili? A to často mnohem více než toho, pro koho něco uděláte?

Zvláštní, že?

Ale je to tak. Tak si občas udělejte radost a potěšte někoho dobrým skutkem.

4. Pořádek doma, pořádek na duši

Mám jednu zásadní chybu. A to tu, že jsem přehnaně pořádná. Tuhle nepohodlnou vlastnost jsem chytla při svém zahraničním studiu v Německu, kde byl i na koleji vážně ordnung.

Nesnesu pohled na kuchyňský dřez, kde leží jedna blbá lžička od jogurtu. Nedokážu pracovat na stole, který není uklizený a všechny věci na něm neleží v 90 stupňových úhlech.

Na ploše počítače mohou být jen pečlivě pojmenované složky, které nezasahují do obrázku na pozadí. A než začnu jíst uvařené jídlo, musí být kuchyňská linka do posledního drobečku uklizená.

A teď si představte, že jste můj spolubydlící.

Nadto bydlím se dvěma kluky. Musím podotknout, že to jsou asi nejčistotnější kluci vůbec, že odvážně přistoupili na většinu mých požadavků, ale stejně si myslím, že je to dost štve.

Jenže na tom pořádku něco bude.

Říká se, že byste si třeba měli každé ráno ustlat postel. Uzavřít tím spací kapitolu a přežít statečně celý den. Kdybyste ji nechali rozhrabanou, nebudete se moci psychicky posunout ve svém dni dál.

A po celém dni byste se nevraceli do čerstvě ustlané postele, která by pro vás představovala nerušený spánek. Tak jsem to zkusila a je mi v pokoji nějak vážně líp.

A co pořádek ve skříni? Nemáte v šatní skříni náhodou polovinu věcí, které vůbec nenosíte, ale schováváte si je pro nějaké příležitosti, které už třeba rok nenastaly? Nebo do kterých si myslíte, že zhubnete? Na které si myslíte, že dostanete odvahu?

Jo, taky jsem jich pár měla. Ale jednoho dne mě už pohled na přeplněný šatník rozčílil natolik, že jsem část věcí dala kamarádkám, další do sekáče na podporu domovům důchodců a část do oblečkových kontejnerů.

A ten pocit potom?

K nezaplacení.

Skříň konečně dýchá a visí v ní jen věci, které opravdu potřebuju.

5. Umíme být šťastní bez peněz?

Štěstí. Prachy si za něj nekoupíš.

Dobře.

Všichni víme, že jsou peníze důležité, ale že nejsou všechno. Mluví se o tom všude.

Ale účet za elektřinu se nějak zaplatit musí a nové zimní boty občas každý potřebujeme.

Za co nesmyslně utrácím já, je výběrová káva. Hrozně mi chutná dobré kvalitní kafe a za šálek dobré kávy dám v centru Prahy cokoliv. Žiju ale jinak docela skromný život (protože vlastně na nic nemám moc čas) a peněz si vážím.

Ale myslím, že pravou sílu peněz poznáte až v momentu, kdy nějakou dobu opravdu žádné nemáte.

Jednou se mi to stalo a to ne úplně dávno.

Když jsem studovala v Hamburgu (což je po Mnichovu nejdražší německé město), dostala jsem sice nějaké stipendium, ale to bylo po pár měsících v tahu, protože jsem platila drahý nájem, jezdila na výlety a kupovala docela drahé jídlo (dobře, i nějaké to kafe a víno).

Bezstarostný studentský život za hranicemi mé rodné země mě najednou trochu pohltil, a jednoho pátečního rána jsem s hrůzou zjistila, že veškeré moje finance náhle představuje zmuchlaný 10eurák v kabelce a nějaké centy v peněžence.

Další směnu v kavárně, kde jsem si přivydělávala, jsem měla mít až za týden a pár dní. A v druhém nejdražším městě v Německu se s 10 eury na 10 dní přežít nedá.

Na to, abych ve svých 22 letech psala rodičům a prosila je o peníze, jsem byla příliš hrdá. Rozhodla jsem se, že to s těmi 10 eury prostě vydržím, udělám si nějaký promyšlený plán a všechno to přežiju.

A povím vám, že to byly jedny z těch nejzajímavějších a nejpoučnějších dní, které jsem kdy zažila.

Začnete přemýšlet úplně jinak.

Uvědomíte si, co všechno můžete dělat jinak. Kolik věcí na světě je zbytečných a kolik vlastně dokážete ušetřit času a peněz. A taky poznáte opravdové kamarády.

Jestli chcete vědět, jak jsem s těmi 10 eury přežila, tak jsem u sebe doma uspořádala několik přátelských posezení s různými hrami, kde jsme společně vařili a pili, z toho, co jsem ještě našla doma a co ostatní přinesli.

Svou milovanou kávu jsem dostala i tak, protože mi můj oblíbený barista pověděl, že jsem si u něj za všechna ta dýška už stejně několik kafí předplatila.

Zase jsem jedla bílé pečivo. Poznala jsem, jak chutná sáček čaje rozpuštěný nikoli v hrníčku, ale v obrovském hrnci vody. Místo večera v drahém podniku v centru Hamburgu jsem zůstala sama doma a četla si. Trávila jsem čas více sama se sebou. Chodila jsem hodně běhat (to mě akorát trochu děsilo, protože po běhání mívám velký hlad).

A najednou jsem se přistihla, že mě to šíleně baví. Ač jsem mohla kdykoliv komukoliv říct o peníze, měla jsem pocit, že musím sama bojovat o přežití, důkladně promýšlet každý den od začátku do konce a naučit se hospodařit s úplným minimem.

Nechci ze sebe teda dělat nějakého chudáčka, bydlela jsem v teplé náruči své koleje, měla dost oblečení a nějaké konzervy jídla, ale faktem je, že oproti mému obvyklému způsobu života to byla neuvěřitelná změna.

Dodnes na to hrozně ráda vzpomínám. Peníze dokáží hodně. Ale pokud je nemáte, můžete zažít fakt neuvěřitelné zážitky a začít vnímat svět úplně jinak.

Já jsem těch deset dní byla vážně šťastná. Hrála jsem hru sama se sebou, jestli vyměknu.

A nevyměkla.

A jestli to chcete vědět, ta výplata ze směny po desetidenním pokorném půstu byla ta nejzaslouženější výplata, jakou jsem kdy dostala.

6. Kde zůstalo naše dětství?

Pamatujete si, jak kouzelné byly oslavy narozenin?

Jak jsme se zatajeným dechem četli pohádky? Nebo jsme nutili babičku, aby nám tu pohádku přečetla po stopadesátésedmé?

Pamatujete si, jak jste dostali poprvé větší kolo nebo chytili první rybu?

Jeden z mých nejkrásnějších zážitků dětství byl jeden zasněžený prosincový den, kdy jsem poprvé v životě šla nakupovat vánoční dárky pro rodiče.

Toulali jsme se s bráchou po nejdražších karlovarských obchodech s drahým sklem a porcelánem pro turisty a hráli si na Ježíšky. Nakonec jsme v Rossmannu koupili barevné kolíčky na prádlo pro maminku a pak nám myslím ani nezbyly peníze pro tátu, ale to je vedlejší.

Každý z nás má jistě nějaký silný zážitek, o kterém má pocit, že ho už jako dospělý neumí prožít.

To si nemyslím.

Jednou jsem svému malému bráškovi četla před spaním pohádku z Moje nejkrásnější vánoční knížka. Nejdřív mě to pěkně štvalo, doufala jsem, že brzo usne, a já budu moct vypadnout z dětského pokoje.

A já se vám do toho začetla.

Ta knížka mě úplně dostala a byla jsem zase to děcko, které se těší, až si maminka u stromečku vybalí ty barevné kolíčky na prádlo z Rossmanna.

Bráška už spal jako dřevo, když jsem knížku úplně okouzleně dočetla.

A není to jen o knížkách.

V životě můžete narazit na tolik věcí, které vám připomenou nějaké krásné období.

Tak se zamyslete. A vyražte na nějaké dávno zapomenuté místo, pusťte si nějakou dávno zahrabanou hudbu nebo napište lidem, které jste léta neviděli.

Protože vrátit se alespoň na chvilku do nějaké hezké doby je to, co každý z nás občas potřebuje.

7. Co všechno potřebujeme ke štěstí?

Zkuste si teď v duchu říct 5 věcí, kterými byste si dneska nejraději udělali radost.

Máte?

Skoro by mě zajímalo, co jste vymysleli (klidně pište do komentářů) 😉

Každopádně já jsem si dlouho myslela, že by mi největší radost udělaly nějaké velké drahé věci, třeba nové lyže, dovolená u moře nebo šaty do divadla.

Pořád jsem měla pocit, že si musím něco zvláštního a nevšedního koupit, abych měla radost.

Přemýšleli jste ale někdy nad tím, že bychom měli víc myslet na to, jak vlastně chceme žít než na to, co si chceme koupit?

Když jsem se trochu zamyslela, došlo mi, že mi největší radost udělá, když si na trhu od starého zahradnického páru koupím nový truhlík s pažitkou za dvacku. Nebo malou mokka konvičku, ve které si každý den udělám nejlepší domácí kafe.

Radost mi každý rok udělá nový diář, balíček dosud neobjeveného čaje nebo kostička čokolády, kterou objevím ve skříni zastrčenou za kořením.

Nežijeme z velkých a neuvěřitelných věcí.

Ty se stávají jen občas a kdybychom měli jen půl roku čekat na dovolenou, vůbec bychom si neužili ty malé všední radosti, které nám život chystá každý den.

8. Alkohol. Jo nebo ne?

Vím, že tohle je fitness blog. A že většina čtenářů jste fitnessáci.

Vím, že alkohol obsahuje dost kalorií. Ostatně jsem o tom napsala i článek Kolik kalorií obsahuje jaký alkohol.

A stejně se ráda napiju.

Existuje mnoho studií, že páry, které si spolu občas dají sklenku (nebo se nalejvaj haha), jsou mnohem šťastnější.

Že skupina lidí, které nalijete alkohol, se dokáže bavit lépe a uvolněněji než skupina popíjející nealko, ale v domnění, že pijí o alkohol.

Život není o pití alkoholu. Ale na druhou stranu si myslím, že posezení s kamarády na pivu nebo sklence vína je jedna z věcí, které nás naplňují radostí a příjemnými zážitky.

Možná je to proto, že jsem se narodila do pivařsko-cyklistické rodiny. A že si moje babička s dědečkem po každém obědě dají sklenku vína.

Nebo protože bydlím vedle vinárny.

A na suché červené víno opravdu nedám dopustit!

9. Sport, sport, sport!

Vím, že tohle je fitness blog. A že většina čtenářů jste fitnessáci.

A vím, že sport je návykový. Ostatně jsem o tom napsala i článek 11 nejlepších důvodů, proč sportovat.

A vím, že nikdy nepřestanu.

Sport je jedna z nejvíc nejlepších věcí na světě. Baví mě snad úplně všechno – od běhu, přes tanec, jógu až po tenis nebo jízdu na kole a lyžích.

Je to zdravé, naplňující pocitem štěstí, spokojenosti z výkonu a odhodlání, které jsme do něj vložili.

Malou euforii cítím pokaždé, když se odhodlám vstát do úplné tmy ráno v 6 v zimě na tenis. Nebo pokaždé, když po pár kolečkách běhu ve Stromovce přebíhám poslední přechod u našeho baráku. Pokaždé, když vytáhnu na jaře ze sklepa kolo. A v zimě lyže.

Sportem můžete lépe poznat sami sebe, překonávat sami sebe a naplnit sami sebe štěstím.

Jen se k tomu musíte odhodlat. Ale to přeci chcete.

Tak hodně štěstí a ať jste šťastnější!

copy-of-sara

 

 

 

 

 

Fotografie: Bigstock

Počet komentářů: 10

  • 5.10.2016 at 14:43
    Permalink

    Krásný článek 🙂 Každý by si ho měl přečíst aspoň jednou denně, aby neřešil zbytečnosti, ale byl prostě a jednoduše šťastný. 🙂

    http://www.42stupnu.blogspot.cz

    Reply
  • 17.10.2016 at 11:25
    Permalink

    Ahoj . Super článek , super počtení pro zpříjemnění dne v práci a taky trochu k zamyšlení . Něco na tomto článku bude 🙂

    Reply
    • 17.10.2016 at 11:27
      Permalink

      Jéé, to mám radost 🙂 tak přeju celý krásný pracovní týden! 😉 Andrea

      Reply
    • 8.11.2016 at 12:50
      Permalink

      Díky moc!! Tyhle komentáře jsou pro mě 10.způsob, jak být v životě šťastnější ;D A.

      Reply
  • 4.12.2016 at 0:57
    Permalink

    Za prve. Skvely clanek. Za druhe. Ty jsi z varu? Paneboze, uz si nepripadam jakoze ziju v nejvetsi dire sveta (nebo aspon v cr). Na tvuj blog jsem ted narazila nahodou a uplne jsem se zacetla. Ale mela bych jit spat, protoze zitra me ceka mistrovstvi cr v karate a ja tady o pul noci ctu blog 😁🙈 jen tak dal, tvuj blog je skvelej <3 (ikdyz te to asi nezajima tak muj ig- lauria284 btw na tvuj blog jsem narazila pres instagram:-))

    Reply
    • 4.12.2016 at 16:39
      Permalink

      Lauri, díky moc, těší mě, že jsi taky z Varů (i když já už bydlím v Praze), ale umím si v té díře světa občas udělat krásnej víkend 😀 😀 A supr, že se ti tu líbí, ráda tě tu znova uvidím 😉 na insta už tě mám 😉 Měj se krásně a doufám, žes na mistrovství zaválela!! Andy 🙂

      Reply
  • 1.2.2017 at 23:40
    Permalink

    Andy, tvoje články už čte i náš táta… a musím říct, že s chutí 😀 Tenhle je naprosto skvělý a dost mě nakopl. Jen tak dál <3

    Reply
    • 2.2.2017 at 0:11
      Permalink

      😀 😀 😀 To si děláš srandu 😀 😀 hahaha tak to mě potěšilo hodně! Mám radost, tenhle článek mám sama skoro nejradši a strašně ráda jsem ho psala 🙂 Měj se krásně kočko! <3 A.

      Reply
  • 7.4.2017 at 20:23
    Permalink

    Krasne napsane!
    Pro zajimavost-v zacatku vztahu se pry nedoporucuje ustylat postel,protoze to znaci,ze se do ni nechceme vratit. 😊

    Reply

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *