Všichni se mě pořád ptají, kde beru tu dobrou náladu a věčně pozitivní pohled na svět. No… to by mě někdy taky zajímalo, ale na druhou stranu to má i trochu důvod. Abyste si nemysleli, že se všichni pozitivní lidi prostě jen tak rodí.

Jaký to je být happy a věčně do všeho nadšená? Někdy je to na škodu, protože od většiny lidí očekáváte stejné chování, ale většinou je to skvělý. Ze všeho máte radost, na všem dokážete najít pozitiva a vymyslet jich víc než negativ.

Každý ráno mě strašně baví, každá byť malá radost mě potěší na dva dny dopředu a i každý neúspěch má nějaké klady.

Ale vždycky jsem to tak ale neměla. Příběh z jedný etapy mýho života, kterou už NIKDY, nikdy na světě nechci zažít.

Tak si to poslechněte.

Odmalička jsem byla takovej roztomilej ksichtík, co měl radost, když svítilo sluníčko, když projel okolo vláček nebo když ho maminka vzala na jediný jezdící schody v celých Karlových Varech. To bylo žůžo. No…

A pak se to nějak zvrtlo.

Bylo mi asi jedenáct. Věk, kdy jste pořád dítě, ale už docela dost věcí vnímáte vážně. Možná s vámi pomalu začíná lomcovat puberta, ale já byla (aspoň myslím) docela hodný dítě, který si vždycky rozumělo s rodiči.

Nevím ani, jestli to bylo ze dne na den nebo jak se to stalo, ale začala jsem mít fakt strašně úzkostlivý stavy.

Zní to jako obyč pojem z nějakého časopisu o zdraví, ale neumíte si představit, co to znamená, dokud to nezažijete.

Pořád máte strach, že někdo umře

Ráno se vzbudíte a máte strašlivej strach. Absolutně netušíte z čeho a neumíte si to vůbec vysvětlit. Svírá se vám žaludek, je vám hrozně špatně a prostě tušíte, že se něco špatnýho stalo.

Mohlo to být cokoliv. Ať už šlo o životy vaší rodiny, představy konce světa, obavy, co bude po smrti a vymýšlení nejhorších scénářů plných katastrof a násilí.

Každý ráno jsem vylítla z pokoje, abych se přesvědčila, že jsou moji rodiče pořád naživu. U snídaně jsem je bedlivě kontrolovala, jestli moc nehltají, protože při jídle byla prostě téměř stoprocentní šance, že se začnou dusit a umřou, žejo. Teď to zní i mně skoro směšně, ale tenkrát mě to fakt úplně pohltilo.

Můj táta jezdil každé pondělí večer na tenis. Končil mu přesně v osm večer a většinou byl ve 20:15 hodin doma. Pamatuju si to jako teď, kdy jsem seděla v pokoji, hypnotizovala hodiny a když náhodou někdy velká ručička přeblikla na šestnáctku, věděla jsem, že se prostě po cestě vyboural a je po něm. Každý pondělí, kdy měl jen dvě minuty zpoždění, jsem v pokoji brečela, protože byl prostě konec.

Racionální argumenty nefungujou

V tu chvíli byste mi absolutně nijak nedokázali vysvětlit, že je úplně normální přijet o pár minut později. Táta mohl kohokoliv potkat, dohrávat set nebo se prostě zdržet v zácpě.

Nemyslete si, že jsem si to pořád dokola neopakovala. Ale vůbec to nezabíralo. Ta úzkost byla asi tisíckrát větší. Každých pět minut jsem si představovala, jak s mámou zjistíme, že táta umřel a v hlavě mi jelo asi stopadesát scénářů, co bychom asi pak dělaly. Pohřeb jsem ve svých představách vypravovala několikrát denně. A to fakt všem členům rodiny.

Nejhorší je, že to nikomu nemůžete říct

Ještě větší hrůza na tom bylo to, že sami víte, že nejste normální. Opakujete si v hlavě milion logických argumentů, proč jsou vaše úzkostlivý obavy naprosto zbytečný, ale stejně jste tam někde uvnitř přesvědčený o opaku a máte hrozný strach.

No a teď to vysvětlete někomu jinýmu. Pravděpodobně se vám vysměje (tuplem v jedenácti letech, kdy jsou ve škole všichni hrozně cool, žejo) anebo si řekne, že jste magoři, případně že to hrajete, abyste byli zajímaví.

Zkrátka by vás nikdo nepochopil. I mně teď s odstupem času tyhle obavy přijdou úplně přitažený za vlasy, ale vím, že byly skutečný a nešlo se jich zbavit za žádnou cenu.

Netušíte, kdy to skončí a jestli vůbec

Řeknu vám, že usínat s tím, že se bojíte druhý den ráno otevřít oči a začít vnímat svět, je fakt hodně debilní život. A navíc, když je vám jedenáct a máte celej život před sebou.

Netušíte, kdy to skončí a jestli to vůbec někdy skončí.

Jednou, když už toho bylo fakt moc, jsem se se svojí úzkostí svěřila mámě. Odhodlávala jsem se k tomu asi týden a měla jsem z toho šílený strach. Na druhou stranu mi bylo jasné, že už něco musím dělat, jinak se z toho zblázním.

A tenkrát vám řeknu, že to moje máma vzala z toho nejlepšího konce, z jakýho mohla. Nevím ani, jestli to na mě tak zahrála nebo už jsem na tom byla tak špatně, že to poznala, ale začala o tom se mnou mluvit.

Záchrana? Když vám někdo uvěří

A to mi docela pomohlo. Vědět, že vám někdo věří, že jsou ty obavy v hlavě fakt skutečný. Úzkostlivý stavy mě sice neopustily, ale mohla jsem je aspoň někomu říct. Říkala jsem mámě teda jenom některý (ty méně přitažený za vlasy), ale pomáhalo mi to v tom, že jsem to s někým mohla sdílet a dostala docela vřelou reakci pochopení.

Když se to ale nelepšilo, vzala mě maminka k doktorovi. Jenže tomu jsem to vůbec nedokázala popsat ani vysvětlit. Uznejte, že zní nadmíru debilně, když přijdete z diagnózou “bojim se každý pondělí ve čtvrt na devět, že mi umřel táta po cestě z tenisu”. Doktor si mě vyslechl, moc mi na to nic neřekl, poslal mě k dalšímu doktorovi a šly jsme s mámou pryč.

Tak si mě máma vzala do latě.

Začala mě brát na hrozně dlouhý procházky po lesích. Máme jich ve Varech milion. Tam jsem si povídaly o všem možném, koukaly na stromy, kytky, užívaly si krásnýho jarního počasí a neřešily nic důležitého.

Jo, nic důležitého ani zásadního.

Povídaly jsme si o úplných blbostech. O těch maličkostech, který dělaj svět hezkym. O tom, že je lepší se jít projít do lesa, než strávit hodinu u diplomovanýho doktora.

Na ty procházky jsem chodily několik týdnů v kuse. A nevím, jestli to bylo tím, nebo to prostě odešlo samo, ale ty debilní stavy mě přešly.

Časem úplně.

Začala jsem si vážit každého rána

Představte si, že se vzbudíte a všechno je v pohodě. Nikdo neumírá, nic zlého se neděje, všichni jsou zdraví a vás čeká krásný slunečný den. Nebo deštivý, to je jedno, prostě je všechno v pohodě.

Pocit, který jsem několik měsíců neznala a vám to přitom připadá úplně samozřejmý.

Začala jsem si každého rána neuvěřitelně vážit. Usínala jsem s klidem na duši. Každé pondělí ve čtvrt na devět jsem se pousmála, jak jsem byla “hloupá”, zatímco táta v klidu dohrával set.

Každý okamžik měl najednou smysl. Moje budoucnost taky. Připadala jsem si najednou, jako kdyby mě někdo pustil z vězení, kde mě bezdůvodně mučili, a já nevěděla proč nebo jak dlouho ještě.

A začala jsem si užívat každý okamžik svého života. A přiznám se, jestli je něco na světě, čeho se fakt nejvíc bojím, tak toho, že by mě tohle někdy chytlo znovu. Protože vím, jak to s veselým člověkem umí zahýbat a v podstatě mu to rozsypat život jako domeček z karet.

Važte si i vy každého dne, do kterého se probudíte. Hledejte na všem pozitiva, který vám dodnes připadaly jako samozřejmý.

Buďte vlídní k ostatním a pomáhejte si.

Nikdy nevíte, kdy budete potřebovat pomoc vy, a tím myslím třeba jen vlídné slovo nebo pochopení. Protože mně pochopení tenkrát určitým způsobem fakt zachránilo život.

andy

Kam dál? Zkuste 9 způsobů, jak můžete být šťastnější.

Počet komentářů: 3

  • 16.4.2017 at 19:14
    Permalink

    Maminky ❤ jsou proste nejvic ❤ jsi statecna, a asi se to melo stat, abys ted zila tak, jak zijes ❤ hlavne,ze se nikomu nic nestalo a bylo to “jen blbe obdobi” 🙏

    Reply
  • 16.4.2017 at 22:08
    Permalink

    Moc hezky píšeš, Andy. 🙂

    Reply
  • 21.4.2017 at 11:31
    Permalink

    Já si dodnes pamatuji, na které cestě jsme co řešily….a že jich je tam dost a dost 🙂

    Reply

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *