Proč jsou všechna naše POPRVÉ krušná, ale tolik důležitá

Kolikrát jste zkoušeli něco poprvé? Určitě tisíckrát! A jaký to většinou bylo? Úplně strašný!

Já vím, taky jsem to tak měla.

Každé poprvé, ať už první běžecký závod, návštěva posilovny, vaření svíčkové nebo tankování… u všeho jsme zažili krušné chvilky.

A víte, kolik takových poprvé ještě bude? Pojďme se ohlédnout za tím, jak vtipné vlastně naše okamžiky z našich „poprvé“ byly, a třeba vám to pomůže překonat jiné „poprvé“, které na vás teprve číhá.

Moje články bývají spíše naučné nebo informativní, tenhle slibuju, že bude 100% blogerský a snad se u něj pobavíte tak, jako všichni okolo mě, když jsem zkoušela něco poprvé…

Moje první tankování

Asi měsíc po dodělání řidičáku mě táta jednoho dne poprosil, ať mu na chatu dovezu auto. Už párkrát jsem ho řídila a autoškola mi šla, takže jsem se ničeho neobávala.

No.

Dokud jsem ovšem do auta nenastoupila a neblikla na mě kontrolka, že chybí palivo. Nevěděla jsem tenkrát, že tátovo auto po takovém hlášení ujede ještě asi 80 kilometrů, nicméně mě fakt strašila představa, že někde uvíznu s prázdnou nádrží a sní mě medvědi nebo tak.

No tak jsem si to hrdě zamířila na nedalekou benzínu, ze které jsem měla obrovský respekt, protože mi došlo (a teď mě sežerte), že jsem se nikdy nekoukala, jak vlastně táta to palivo bere. Řekla jsem si ale, že to přece není nic těžkého, hlavně to chtělo nabrat naftu, a ne benzín, a všechno bude v pohodě.

No to teda nebylo! 😀

Přijedu si na benzínku a všude hrozně plno, jen u pravého stojanu bylo volněji a u toho byl obrovský nápis NAFTA. Yes, říkám si, to je pecka! Zamířím si to ke stojanu, vylezu z auta a jdu otevřít nádrž.

Hádejte, jestli ta nádrž byla z druhý strany auta nebo ne. Byla. No, neva, pamatuju si, že tátovi občas dosáhla ta hadice i na druhou stranu. Popojela jsem s autem co nejvíc dopředu, aby ta hadice mohla obtočit celý auto. To už na mě koukal prodavač z benzínky a trochu divně se tvářil.

Já ti ukážu, říkala jsem si, zatímco jsem zjišťovala, jak se nádrž otevírá. Po několika chvílích mi došlo, že na to asi bude nějaká páčka uvnitř auta a hele! Našla jsem ji a nádrž byla otevřená! Tak, teď už jen naplnit nádrž a je to!

Jenže.

Těch naft tam bylo hrozně moc a já netušila vůbec, jakou vzít. Jedna nafta mi teda byla sympatičtější než ta druhá, ale pak mi došlo, že na sympatie se na benzínce asi nehraje. To už na mě divně koukali prodavači dva. Rozhodla jsem se proto, že se jich radši půjdu zeptat.

Vystála jsem si pořádnou frontu, abych se teda pánů zeptala na radu, která nafta bude pro mé auto ta nejlepší. Když na mě došla řada, odvážně jsem se teda zeptala, jakou naftu mam vzít a chápete, co mi odpověděli?? 😀

„Slečno, tyhle stojany jsou pouze pro náklaďáky, musíte na jednu z těch čtyř tady vedle.“

Myslela jsem, že se propadnu do země. Proboha, Andreo, ty jsi retard! Mezitím za mnou samozřejmě už stál náklaďák, takže jsem to ani nemohla vycouvat, ale musela jsem celou tu benzínku objet a vjet do ní znovu. Pana prodavače se mě zželelo a šel mi s tankováním pomoct. Nakonec to dobře dopadlo, odjížděla jsem z benzínky sice pěkně červená, ale s plnou nádrží.

No a co z toho? Už nikdy nebudu brát naftu na místě pro náklaďáky a už umím tankovat. Stálo to za pořádnej trapas, ale neumíte si představit, jak ráda tuhle historku (hlavně chlapům) vyprávím. Ať se na místě cítíte jakkoliv hloupěji, vězte, že z toho jednou budete mít fakt srandu.

Všechno špatné je k něčemu dobré. I třeba takový první běžecký den…

Můj první životní běh

Každý jednou začínal. Já před pár lety. Znáte určitě tu euforii, kdy si koupíte nové boty na běhání, nasadíte sluchátka s tou nejlepší hudbou na sport, počkáte si na první jarní slunečný den a vyrazíte do parku s tím nejzdravějším pocitem na světě.

Lidé se na vás usmívají, běžci přívětivě mávají, nasáváte čerstvý vzduch a sluneční paprsky. A běžíte jako o závod, protože tak běhají přece všichni.

Ale protože je nádherné počasí a vy jste se právě stali běžci, nemůže vás přece nic zastavit.

Moc supr.

Asi tak první kilometr.

Pak začnete lapat po dechu.

Druhý kilometr si lehce pohráváte s myšlenkou, jestli to by vážně tak báječný nápad. Nové boty začínají tlačit, srdce vám tluče jak šílený, všichni se ohlíží, protože funíte jako o život, dupete jako slon a vypadáte, že se za minutu složíte.

Ano. Na třetím kilometru se složíte. Já jsem potupně došla domů pěšky.

Nejzdravější pocit na světě se proměňuje v pocit hanby a vlastního zklamání, který umocňují okolní běžci, kteří kolem vás lítají jako blesk a ještě si u toho stihnou s někým povídat.

Druhý den se nehnete, jak vás bolí nohy. A o tom třetím ani nemluvím. Proklínáte se za vyhozený peníze za drahý běžecký boty a za nejdebilnější nápad začít s tímhle sportem.

Tak. A přesně tady to nesmíte vzdát. A já to nevzdala. Šla jsem druhý den znovu, a pak zase. A za měsíc? Běhala jsem jako blesk a stihla si u toho ještě s někým povídat.

Nenechte se odradit vaším „poprvé“. Podruhé totiž bude lépe, a když ne, tak potřetí určitě. Vydržte a perte se, stojí to za to! Celý text najdete u mého článku o půlmaratonu.

První návštěva posilovny

Shrnula bych to asi takhle:

na recepci: koukají na vás jak na vola.
v šatně: všichni po vás čumí.
v posilovně: všichni po vás čumí a tamty dvě holky si právě něco pošeptaly.
ve sprše: všichni po vás čumí.
někdo vás přistihl, jak si děláte selfíčko u zrcadla.

Moje první návštěva posilovny byla fakt peklo. Radím vám, běžte poprvé s někým známým, ušetří vám to plno trapasů, bezradných okamžiků a budete spolu moci na někoho čumět a pak si něco pošeptat. 😀

Moje první hodina baletu

Když mi bylo asi 6, dostala moje máma ~~ten nejlepší~~ nápad na světě: přihlásit mě (do té doby pohybovýho antitalenta) na balet.

Oblékla mi nějaký vytahaný šaty a takový hnědý pruhovaný punčocháče, který jsme nosili pod lyžařský kombinézy. Nevím, jestli si umíte představit, jak odporný ty punčocháče byly, ale prostě fakt hodně.

Přišly jsme na první hodinu, kam už všechny ostatní holky nějakou dobu chodily a samozřejmě měly na sobě úplně normální baletní oblečení (dres, sukýnku a bílý silonky). Připadala jsem si mezi nimi jako úplnej debil, ale dobrá, to by ještě šlo.

Přes celý sál se roztáhl koberec a na něm jsme měly začít dělat kotrmelce dopředu, do dálky, vzad a potom… potom hvězdy. Panebože, kdo mohl tušit, že tady budu na první hodině dělat hvězdy?

Všechny holky jí samozřejmě uměly, jenom já jsem se rozkydla na zemi jak tvaroh, kterej vyhodíte z vrcholu Eifellovky. Všechny holky se mi smály a myslím, že ani paní učitelka se mě nezastala. To jí mam do dneška trochu za zlé.

Pak jsem naštěstí vymyslela ďábelský plán.

Začala jsem chodit „za balet“. Jak to vypadalo? Každý den před hodinou baletu jsem se sice před maminkou převlékla, ale před začátkem hodiny jsem se schovala za závěs v šatně a na hodinu s ostatními nešla. Řeknu vám, že to byly docela nudný hodiny a půl za závěsem, ale pořád bylo všechno lepší, než ty hodiny baletu.

Když to máma po pár měsících zjistila, málem mě zabila, ale pak to vzala za dobrý konec a přidělila mě babičce (gymnastce) a ta mě za víkend naučila všechny kotouly, hvězdu i stojku.

Na další hodinu baletu už jsem šla s hlavou vztyčenou a předvedla jsem dokonalou hvězdu, kterou umím doteď.

Nikdy nedejte na své poprvé.

Před čtyřmi lety jsme se s naší taneční show Blue Illusion dostaly do Československo má talent a postoupily až do semifinále. Vzali nás dokonce i do německého Talenta, kde jsme postoupily také. Doposud tančím v naší taneční skupině Ilusias a Siderea, jezdíme tančit po celé republice a vystupování před plným sálem nebo divadlem už mi vůbec nepřijde.

A to jsem kariéru startovala několik měsíců za závěsem. 😀

Co si z toho odnést?

Že ať je každé poprvé sebehorší a máte ho spojené s jakýmkoliv traumatem, nenechte se odradit.

Může to být první sex, první noc na novém bytě, první láska nebo první dojem z nějakého člověka. Všechno je jednou poprvé a většinou to není úplně ono.

Nepropadejte předsudkům, zkuste si všechno na vlastní kůži a buďte trpěliví.

A nejlepší příklad?

Můj tatínek říká, že to nejlepší červené víno mi nikdy nebude chutnat na první lok. Bude moc těžké nebo přehnaně výrazné. Druhý lok bude lepší, ale pořád to nebude ono. Až ten třetí. Přesně na tom poznáš, že právě piješ to nejlepší červené víno.

A takhle je to se vším. Zkoušejte, objevujte a hodnoťte život až na třetí lok. Všechno bude jednodušší a nikdy nevíte, kam to dotáhnete.

Držím palce!