Buď FIT

Jizerská 50 kilometr po kilometru aneb co se závodníkům honí hlavou

Mám za sebou už druhou Jizerskou padesátku. Závod, po kterém jsem minulý rok na blog napsala, že úplně nevím, kdy ho zase poběžím, protože to bylo fakt náročné.

No to úplně nevyšlo. Díky bohu.

Rozhodla jsem se, že vám to zase napíšu hezky kilometr po kilometru, jako vás to posledně bavilo u mého povídání z maratonu. Víc vás tak doufám vtáhnu do tohoto božího zážitku a třeba vás to příští víkend vyžene na hory.

Tak jdeme na to?

Padesát minut do startu

Je strašná zima. Mám půjčený běžky od mamky kámošky a právě jsem zjistila, že mi asi omylem půjčila hůlky pro třímetrovýho chlapa.

Čtyřicet minut do startu

Kupuju si nový hůlky. A espresso.

Třicet minut do startu

Letim zběsile na záchod.

Dvacet minut do startu

Šikovní kluci nám mažou běžky. Prý jsou dneska super podmínky, tak by to možná mohlo jet líp než minulej rok. Frontu jsme čekaly asi 40 minut, ale perfektně svítilo sluníčko a všude okolo byla boží atmosféra.

Deset minut do startu

Pomalu se posouváme ke startovnímu koridoru a já se začínám uklidňovat. Mám běžky, hůlky, boty, startovní číslo, jsem tu včas, máme boží počasí a čeká mě celý den v krásných Jizerských horách.

Bude to dobrý.

Startujeme!

Pokládám běžky do stopy, začnu si navlíkat hůlky a zjišťuju, že jsem si nepřipravila popruhy a nemůžu do nich rukavicema vlézt. Dav mě ale tlačí, a tak vyjíždím bez navlečených hůlek spolu s davem běžkařů a doufám, že za chvilku budu mít čas si ty hůlky „rozbalit“ a narvat do nich ruce, abych se do nich mohla v kopci opřít. Haha, Andreo, ty profíku.

Abych nezapomněla – na startu nás strašně vtipně vyhlásil moderátor, protože jsme s holkama měly na hlavě party čepičky. Ano, slavila jsem na Jizerský 50 svoje narozeniny.

1. kilometr

Vyjíždíme. První kopeček a běžky nekloužou. Sláva! První stoupání tudíž bude příjemný.

2. kilometr

Začínám přemýšlet, že pokud si ty hůlky urychleně „nerozbalim“, tak mi za pár kilometrů umřou ruce. Ale dav mě tlačí, lidí je ještě hodně a zastavování nepřipadá v úvahu.

3. kilometr

Už jen 47. Ha ha ha. Ha.

A konečně „rozbaluju“ hůlky.

4. kilometr

Zjišťuju, že to jede jak po másle. Takhle dobře se mi na běžkách dlouho nejelo. Oproti minulému roku jsou boží podmínky, míň to klouže a celá trasa je mnohem míň zledovatělá. Mám fakt radost a začínám zrychlovat.

5. kilometr

Všichni mají hroznou srandu z našich čepiček a smějou se nám, že jedem na karneval.

6. kilometr

První občerstvovací stanice. Moje oblíbené místo závodu. Chápete, že vám tady dobrovolníci dávaj brumíky a měsíčky pomerančů přímo do pusy? Je to strašně vtipný a milý zároveň.

7. kilometr

Už je mi teplo, pořádný teplo. Do kopce šlapu rychleji, než většina chlapů okolo a jsem na sebe patřičně hrdá.

8. kilometr

Mám pocit, jako bych zvládla ještě stokrát tolik. Asi dobrý trénink? Přiznám se, že jsem na běžkách byla na Jizerské 50 letos poprvé. Na výlet na hory buď nebyl čas, nebo prostě nebyl sníh.

A tak jsem dala aspoň maximum do posílení paží a zad s mým trenérem Jakubem – makáme na mém vršku už víc než půl roku! Díky bohu!

9. kilometr

Začínám si už vytipovávat lidi, kteří mají podobné tempo jako já a snažím se jich chytat. Na tomhle závodu je zajímavý, že za chvilku máte všechny nakoukaný zezadu, znáte jejich číslo, víte přesně, jaké mají běžky, bundy, ledvinky, ale podle obličeje byste je absolutně nepoznali.

10. kilometr

To už jsme v pětině? Jestli to takhle skvěle půjde pořád, tak to bude skvělý!

(Lol Andreo, tys byla naivní.)

11. kilometr

Máme v nohou nastoupených prvních 10 km. Pěkně do kopce. Teď si trochu odpočineme z kopečka. Pokud teda bude dobrá stopa!

12. kilometr

Chápete, že ještě pár dny tu nebyl žádný sníh a závod se měl jet v okruzích? Dneska jsou topový podmínky a ještě naprosto luxusní počasí??

Nechápu!

13. kilometr

Vraťme se možná hezky na začátek. Proč jsem se rozhodla znovu běžet závod, který jsem si minule dost protrpěla?

Jak možná víte, náš fitness projekt FITFAB Strong spolupracuje s nadací ČEZ – Pomáhej pohybem. A právě z nadace nás s holkama pozvali běžet Jizerskou 50, protože je ČEZ ofiko sponzorem. Více si můžete přečíst tady!

Nešlo to odmítnout. A asi už jsem zapomněla, jak moc mě minule bolely kyčle a jak moc mě štvalo, jak byla trasa namrzlá. Ale když se do toho hecnete ve čtyřech a ještě se svým týmem, věděla jsem, že to bude něco jiného.

A jsem fakt ráda, že jsem to udělala, protože letos byly asi tak 100x lepší podmínky než loni a závod jsem si užila od první do poslední chvíle.

14. kilometr

Druhá občerstvovačka. Přišlo malé zklamání, protože na téhle občerstvovačce neměli brumíky, tak jsem se nacpala čokoládou a doufala, že na další stanici budou.

15. kilometr

Začíná mi připadat, že psaní tohodle článku je ještě zdlouhavější, než začala být Jizerská 50 na 15. kilometru. Už jsem totiž běželi víc než hodinu, což už člověka přejde to první nadšení a začne mlčky šlapat. A moc dobře ví, že bude takhle šlapat ještě mnohem delší trasu, než doposud.

16. kilometr

Stejně jako na každém závodu se stávám mistrem ve zlomcích. Asi tak každý kilometr si počítám, v jaké části závodu jsem a kolik mi ještě zbývá. Ve zlomcích, v procentech, v představách z minulého roku.

17. kilometr

Sedmnáct už je vlastně dvacet, ne? A dvacet, to už je skoro půlka?

18. kilometr

Chytám se týpka, který vypadá, že jede o malilinko rychleji než já. Toho se budu držet!

19. kilometr

Týpkovi podivně cvaká jedna bota. Vždycky když položí patu na lyži, cvakne to a fakt mi to vadí. Ale jede skvěle a krásně mě táhne. Už si toho všiml a dáváme se do řeči. Resp. ptám se ho, zda mu nevadí, že mu funim na záda a on, že v pohodě, že ho jen tak něco nerozhází.

20. kilometr

První prudkej kopec dolů. Mam fakt strach. Ale všichni okolo ho sjíždějí skoro šusem, protože se běžky v pluhu do toho koryta prostě nevejdou.

Zatínám zuby a sjíždím to dolů rychlostí „jestli-spadnu-tak-je-konec“, ale naštěstí tam nějaké základy ze sjezdového lyžování z gymplu jsou, takže se dole oklepu a jedu dál.

21. kilometr

Týpek je zas přede mnou. Jede božsky, má supr ledvinku a to cvakání už jsem mu odpustila. Dokonce mi připomněl, jak trasa vypadá, kde nás čekají jaké kopečky a že už za chvilku budeme na Jizerce. Kéž bych se ho udržela až do konce!

22. kilometr

Mám pocit, že jedu každý kilometr trochu rychleji. Nějak to dneska jde. Nebolí mě nohy ani ruce a nechápu to. Asi dobrej trénink. Sice ne na lyžích, ale na suchu, v posilce a doma.

Zjišťuju, že je to tim, že jedu z kopce.

23. kilometr

Jezerka! Minulý rok jsem tudy projížděla mnohem později! Pamatuju si, že jsme to s tátou stihli asi 2 minut před limitem!

24. kilometr

Do kopce předjíždím všechny chlapy, ani snad tak nefuním. Prsty na rukou mám sice zpocený jak kráva a začíná mě pěkně dřít ta volná kůže mezi palcem a ukazováčkem, ale jedu, jedu!

25. kilometr

Tyvole. Půlka. To půjde!

26. kilometr

Ok, nenastoupali jsme už dost?

27. kilometr

Dostala jsem se do takový prekérky. Jsou tu tři stopy a v každý jedou přede mnou úplně stejně rychle tři lidi. Už fakt dlouho. Ty stopy jsou ale hrozně blízko u sebe a člověk tam neproklouzne a zároveň já mimo stopu nikoho moc dobře nepředjedu.

Nakonec se teda odhodlávam a slušně prosím pána, jestli by mě pustil před sebe. Tak hned dostávám prostor a frčim.

28. kilometr

Krpál dolů. A všichni ti lidi, co jsem se je slavnostně snažila předjet, mě z toho kopce předjeli zpátky. No neva.

29. kilometr

Tyjo, já už jsem vlastně za půlkou! A sjíždím do Smědavy. Posledního bodu, kde to ještě můžu vzdát a dojet busem.

To ale nepřipadá v úvahu. Cejtim se na to, že bych uběhla ještě dalších 30!

30. kilometr

Tak dámy a pánové, tohle je krpál. Funíme do největšího kopce celého závodu a já poprvé cítím, že jsem zadýchaná a začínají mě bolet stehna.

31. kilometr

Je supr, že minulý rok touhle dobou se mi udělal brutální žralok na botě, kterej mě celkem otravoval až do konce závodu. Běžci okolo se mi tenkrát docela smáli, zatimco mně se špička boty plnila ledem a docela mě to štvalo.

Letos boty držely. Fajn začátek.

32. kilometr

Zpětně tenhle kilometr vnímán jako největší krizi celého závodu. Volala mi kamarádka, že závod vzdala a uvidíme se v cíli. Zároveň jsem začala být fakt unavená, kopec mě docela vyřídil a do toho jsem věděla, že to ještě docela štreka bude.

33. kilometr

Mysli na to, jaký to bude v cíli, mysli na to!

34. kilometr

Kopeček dolů, tenhle kilák byl zadarmo! Trvalo to jen pár minutek. Yes!

35. kilometr

Mohli bychom takhle klesat až do cíle?

36. kilometr

Tak tady byl naopak takovej krpál dolů, že jsem si přála, aby to do cíle už bylo jen do kopce. Z každého kopce dolů mám pocit, jako by se mi měly rozpadnout kyčle a moje chodidla odumřít z křečí.

37. kilometr

Nekonečná rovina. Svítí slunko, takže stopa je pěkně kluzká a já jedu asi tak kilometr za hodinu. Tohle byl nejpomalejší kilák závodu. Všem okolo dochází síly a já cítím, že to už vůbec nejede jako v těch prvních třiceti.

38. kilometr

To smrdí čtyřiceti. A čtyřicet, to je skoro padesát!

39. kilometr

Vidím milovanou ceduli – občerstvení! Před námi je Hřebínek – poslední občerstvovačka s hot dogy!

40. kilometr

Ve znamení delší pauzy. Vyzouvám běžky, utíkám na záchod a jsem šťastná, že mám zase trochu jiný pohyb. Najím se, napiju se teplého čaje, protáhnu si nohy, záda, zakroužím rukama a vyrážím vstříc posledním pár kilometrům – těm, které bolely nejvíc.

41. kilometr

Zvedá se strašný vítr. Po pauze na Hřebínku mi začíná být zima. Mrznou mi ruce, trochu se klepu, ale přidávám. Už jen kousek!

42. kilometr

Právě mě do hlavy trefil obrovský kus ledu ze stromu. Dalo mi to takovou pecku, že jsem chvilku přemýšlela, jestli chci omdlít nebo ne. Nic se teda nestalo, a tak nezbylo nic jiného, než jet dál.

43. kilometr

Hele. To už je prostě jenom 7 do konce. A poslední dva kiláky už budou jak nic. Takže vlastně jen 5!

44. kilometr

Vítr se asi zbláznil. Jedu po rovině a mám pocit, že couvám. Posouvám se asi tak kilák za hodinu a vítr se mě snaží přetlačit. Je mi echt zima a ukrutně mě bolí stehna a chodidla.

Ale už je to kousek. A já už pomalu začínám cejtit ten vítězoslavnej pocit, že to dojedu.

45. kilometr

Doháním týpka, kterej mi povídá, že je to jeho první Jizerská 50 a je fakt nadšenej. Tak mu taky říkám, že jsem nadšená a tak si tak jedem a jsme oba nadšený.

46. kilometr

Nechápu to, ale právě se tu objevila cedule, že to máme jen 2 kiláky do cíle. Cože? Jakto? Vždyť je to Jizerská 50?

A pak mi došlo, že se to stalo i minulý rok a bylo to fakt jen asi 48.

47. kilometr

Poslední kilák. Přemýšlela jsem, jestli napíšu holkám, že už budu za chvilku v cíli, ale ruce a nohy se mi rozjely takovým způsobem, že jsem nebyla schopná zastavit a valila jsem to směr cíl. Vedle mě jel týpek, kterej si to dával poprvý a já na něm viděla, že je totálně nadšenej jako já.

Valim si to jako první kilometry. A jsem totálně happy.

Už mě nic nebolí haha. Z kopce frčím soupaž a a čtu ceduli, že si mám užít poslední sešup až do cíle.

Slyším hlas moderátora a ten šum z Bedřichova. Přesně tam na mě čeká medaile, gulášovka a holky.

V cíli

Cílová rovinka je skoro za trest, ale s božím pocitem. Všichni na vás řvou, podporujou vás a vy se na tý rovině snažíte dát do tý soupaže úplně všechno, ale ono už to moc nejde. Pícham hůlkama jak blázen a mám pocit, že jedu strašně rychle (nejedu haha).

Do cíle projíždím s obrovskou úlevou, štěstím a nadšením. Na čas jsem se zapomněla podívat a nejsem ani schopná to nějak spočítat. A než stihnu obejmout svoje kamarády, chytá mě někdo z organizace a ptají se, jestli bych se nešla vyfotit na vizuály Jizerské na další rok?

Než pochopím, na co jsem vlastně kývla, odcházím s dalším týpkem do „fotoateliéru“, kde můj přešťastnej ksicht vyfotí a pak mě pustí ven, kde si přečtu smsku, že jsem o 40 minut rychlejší než minulý rok.

To mi vyrazilo dech. Jako totálně. Měla jsem pocit, že jsem minulý rok běžela rychleji, protože mě táta fakt dost tlačil. Dneska jsem to jela víc na pohodu, po cestě fotila a natáčela a stejně tak boží výsledek.

Fakt jsem to nečekala!

Co bych k tomu ještě tak řekla?

Asi to, že je nefér, jaký zážitek mám z poslední Jizerský 50. Jak moc to bolelo, klouzalo, jak byli lidi nepříjemní a že se mi do toho znova nechtělo.

Po dnešní Jizerský jsem věděla, že ji chci určitě běžet znovu. Že bych to běžela klidně za měsíc zas. A že jsou běžky boží sport. A že nikdy nesmim zatratit závod jen proto, že mi poprvý přišel šílenej.

Jen pár poznámek:

  1. Pokud nejste trénování, nedělejte to. Jizerská 50 není úplně prdel.
  2. Pokud si půjčujete hůlky, zkuste si je už v Praze.
  3. Pokud si koupíte hůlky v Bedřichově, zkuste si je nasadit dřív než ve stopě na startu.
  4. Najděte si malinko rychlejšího týpka, než jste vy.
  5. Překousněte to okolo 30. – 33. km, pak už je to jak nic.
  6. V cíli si to mega užijte. Jako já.

Komu ještě patří dík?

Kromě Pomáhej pohybem ještě děkuju svému dlouhodobému partnerovi Sportisimo, které nám zařídilo krásnou soupravu od Odlo a rukavičky od Vivastore:

Doufám, že se mi podařilo vás do závodu aspoň trochu vtáhnout a třeba se někdy potkáme na startu!

Co za bombu mě čeká dál? Circle od Raul!

Díky, že mě čtěte ♥

Už mě sledujete na Instagramu?

2 komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *