Nejsem úplně závodní typ. Běhat mě baví jen tak pro radost, na rychlost nikdy netrénuju, a tak mě na závodech vidíte jen velmi zřídka. Když už se ale na nějaký vypravím, stojí to většinou za to. A i proto si vybírám ty nejzajímavější nebo ty, které jsou pro mě obrovskou výzvou.

A cílem většinou není žádný konkrétní čas. Ale prostě doběhnout. A tuplem to platilo u tohoto závodu:

Volkswagen Maratonu Praha!

Trénink na maraton jsem pojala jako nutné minimum proto, abych během závodu neumřela a nebylo to nezdravé. Protože přemlouvat se v zimě a na jaře v osm po práci chodit běhat dvacítky a třicítky prostě byl fakt BOJ.

Na závod jsem se přihlásila skrze spolupráci s RunCzech a Sportisimo, mými dvěma oblíbenými brandy. RunCzech závody už běhám několik let, se Sportisimem jsme to dali dohromady díky natáčení FITFAB Stronger, dostala jsem totiž nové běžecké botky – Adidas Ultraboost 19!

Takže jaké to bylo? Rozhodla jsem se, že vám to sepíšu svýma očima kilometr po kilometru.

Mínus 1. kilometr

Je 9 hodin ráno a asi 5 stupňů.

Stojíme v koridoru přibližně půl kilometru od startovní brány na Staromáku, kde už asi vystřelila pistol a Keňani se rozeběhli. Stále stojíme. Hraje hezky Vltava a mě napadá, jestli už jsou Keňani pod kyvadlem.

Pořád stojíme. Je mi zima jako prase a přemejšlim, jestli bylo 5 návštěv toalety ráno dost nebo ne.

Právě jsme se pohli o 10 metrů, takže s mojí spoluběžkyní Andrejkou Mokrejšovou odhazujeme svetry, které prý RunCzech sbírá ze startovního koridoru na dobročinné účely. Jenže jsme se zase zastavili, takže už jen drkotáme zimou a s láskou vzpomínáme na naše svetry.

Je 9 hodin a 7 minut.

Pořád stojíme a já přemejšlim, kolikrát tam tu Vltavu mají ve smyčce.

Je 9 hodin a 10 minut.

A my se konečně hneme, zatímco mam úplně modrý rty a ledový prsty, protože si s nima pořád klepu na hodinky.

Přátelé, je to tady! Startovací branou probíháme přesně v 9:15:35 a po modrém koberci se pouštíme vstříc dobrodružství, kterého jsem se bála už dva měsíce, ale na které jsem se neuvěřitelně těšila.

Co nás čeká?

1. kilometr

Je mi strašná zima. 😀

Andrejka má zabalený ruce do rukávů, já jenom jeden, protože na levé ruce neustále hlídám tempo. Naším cílem je nepřepálit začátek a držet se na 6 minutách na kilometr. Víc prostě nesmíme, i kdyby to náhodou šlo.

Na prvním kilometru na nás čekali můj kluk s mým nejlepším kamarádem, kteří by si nás nevšimli, kdybych na ně nezavolala. Nevadí, snad jim to přístě půjde líp. 😀

No nic, už jenom čtyřicetjednakrát tolik. Supr.

2. kilometr

Pořád je nám strašná zima. Tempo máme hrozně pomalý, ale jsme pořád trochu ztuhlý a bojíme se, že to přepálíme, tak radši běžíme hezky 6:20.

Závidim chlapům, co můžou čůrat jen tak u cesty. Achjo, svět je tak nefér!

3. kilometr

Začínám přemejšlet, jak moc blbej nápad tohle celý byl. Prostě ještě 39 kilometrů? Proč sis, Andreo, nemohla udělat klidnou neděli?

4. kilometr

Trochu lituju, že jsem měla jen jednu snídani, protože na mě jde hlad. Ale to brzo přejde. Vždycky, když běžím delší závod, se mi z toho udělá tak trochu nevolno a hlad přejde.

Tak počkám.

5. kilometr

Kluci, co nám “fandili” na prvním kilometru, nás tentokrát poznali a zvedlo mi to náladu. To bude dobrý.

Začíná být teplíčko. Nikam ale nespěcháme. Nic se nesmí přepálit.

6. kilometr

Stávám se mistrem na počítání zlomků. Už jsme skoro v jedné osmině! Když jsem si to uvědomila, tak se mi udělalo skoro zle.

Pořád hlídám čas. A pořád běžíme okolo 6:15 nebo 6:20. To je trochu pomalejší, než jsme chtěly, ale běží se dobře. Není kam spěchat. Zdraví nade vše.

7. kilometr

První občerstvovací stanice. Zatím ale nepotřebujeme nic. Probíháme kolem neskutečně milých dobrovolníků, kteří tam celý den stojí a jsou k dispozici všem závodníkům tak, aby jim dopřáli maximální pohodlí. Podávájí vám jídlo a pití skoro až do pusy a všechno po vás uklidí. Za to RunCzechu i jim velké díky, je to neuvěřitelný komfort!

Probíháme kolem balkonu baráku, kde skáče parta rozjařených lidí s velkým plátnem, na kterém je napsáno “Už jenom 35 km!” Týpek měl v ruce plzničku a já si říkala, že bych chtěla bejt on. Moc.

8. kilometr

Přebíháme Libeňský most, o kterém vím, že ho budeme přebíhat ještě jednou na 38. kilometru a ta představa mě dost bolí. No nic, hlavně myslet pozitivně, za chvilku je další občerstvovací stanice, kde jsme se rozhodly dát první pauzičku.

9. kilometr

Nebudu nic vynechávat, tohle je real povídání o tom, jakej byl maraton. Ne vždycky to v tom kalendáři vyjde úplně šikovně, a tak jsem si maraton zaběhla uprostřed menstruace (fakt supr, holky, moc doporučuju) 😀 Nechala jsem Andrejku venku protahovat lýtka a mazala jsem si odskočit.

Lehce jsme se napily, za pár vteřin protáhly a najednou kolem nás proběhli vodiči s časem 5:00 hodin. Což mě upřímně docela překvapilo. Natrénováno jsme měly tak, že doběhneme do cíle okolo 4:30 a vodiči s pěti hodinami mě trochu zarazili.

To jsme tak pomalý? Mrkla jsem na hodinky a fakt že jo. Během tréninků jsme v pohodě zvládaly tempo 6:00.

Jeden za našich 20km tréninků

10. kilometr

S Andrejkou jsme se ale shodly na tom, že nám dosavadní tempo vyhovovalo, nutně zrychlovat nepotřebujeme a radši si to celé dáme v klidu.

Přeci jen se teprve dostáváme do jedné čtvrtiny.

Proboha. Co jsme si to vymyslely.

11. kilometr

Vodiče na pět hodin slavnostním sprintem předbíháme v Karlíně.

V duchu jsem si odpřísáhla, že nad pět hodin nedoběhneme. Andrejce jsem nic neřekla, ale myslim, že si usmyslela to samý.

12. kilometr

Nestačíme se divit tomu, jak ty kilometry rychle ubíhají. Shodujeme se na tom, že tím, že jsme trénovaly na delší trasy (mezi 20 a 30 km), nám trasa kousek přes deset km už přijde krátká.

Budeme si ještě vážit půlmaratonů? 😀

Běžíme po kostkách. Upřímně, je to dost na nic, ale v porovnání s myšlenkou, že tudy poběžíme i na 41. kilometru, je to zatim v klidu.

13. kilometr

Bereme to centrem Prahy, kde čučí hodně lidí. Pořád si s Andrejkou zvládáme povídat a vodiči na 5 hodin se ztratili někde za námi. Zrychlily jsme. Ale ne o moc. Zatím se nám běží fajn.

Proč je tu tolik asiatů?

14. kilometr

Proč se asiati všude fotí? A proč jeden z nich běží v obleku, s kufříkem a novinama?

To je fakt ujetej svět, já jsem ráda, že běžím.

15. kilometr

Běžíme kolem Národního divadla a mě začíná šíleně kručet v břiše. Jsem zvyklá většinou celé dopoledne jíst a tělo začíná vysílat signály, že si takhle tu neděli nepředstavovalo.

Mozek taky.

Což mi připomíná Čilichilli:

 

16. kilometr

Jestli si okamžitě nedám nějaký jídlo, tak umřu hlady!

Na 16. kiláku naštěstí čekalo občerstvení v podobě pomerančů a banánku, který jsme si s Andrejkou napůl schroustaly a poprvé se trochu více protáhly. Já hlavně stehna, Andrejka lýtka. Zatím jsme byly v pohodě a nic nás nebolelo (kromě mých kyčlí, které moc běh nemusí), ale do té doby všechno šlo.

17. kilometr

Kiláky mi přestaly utíkat tak rychle. Banán sice na chvilku umlčel moje břicho, ale zbytek děla mi začal dávat najevo, že už by to pro dnešek po ránu klidně stačilo.

Jsem totiž zvyklá běhat večer, kdy se mi běhá i lépe, a tyhle ranní srandy tělo nebere úplně dobře. A já jsem mu samozřejmě naservírovala rovnou maraton, žejo.

Což s představou, že ještě nejsme ani v půlce, nebylo úplně super.

18. kilometr

Na osmnáctém jsem se s Andrejkou nějak zakecaly a rychle uběhl. Konečně.

Začaly jsme potkávat známé i neznámé tváře, lidi na nás vesele mávali, běžci okolo nás byli hrozně fajn, nikdo se nikam nestrkal a nikdo nebezpečně nepředbíhal.

Upřímně to na maratonu bylo mnohem příjemnější než na půlmaratonu, kde jsou lidi občas trochu bezohlední, strkají do sebe a člověk o ně jenom zakopává.

19. kilometr

Začínám si vážně dělat starosti s tím, jestli bylo zdravé ten maraton běžet. Cítím, že tělo začíná být takhle po ránu v zimě trochu unavené a uvědomuju si, že na tomhle kilometru mívám vždycky na půlmaratonu krizi.

Rozbuší se mi z toho srdce, trochu lapám po dechu, a pak se uklidňuju, že už jsem přeci několikrát uběhla i víc a byla jsem úplně v pohodě.

Tak se, Andreo, uklidni.

Trénink na 30 km s Niki a Sašou

20. kilometr

Je mi zima. Chápete to, proboha? Kolem Vltavy fouká a já schovávám ruce zase do rukávů.

Vracíme se po trase, kde potkáváme vedle sebe lidi, kteří běží o pár kilometrů za námi a přiznávám Andrejce, že radši koukám na ty, co běží před námi a rychleji, protože mě to motivuje víc.

Ale snažím se na ně usmívat. Dokonce poznávám i pár známých, ale radši šetřím energii, než abych na ně pořvávala.

21. kilometr

Přátelé, dostáváme se do půlky!

Navíc tu potkáváme několik milých známých, tentokrát z té rychlejší částí závodníků a začíná to utíkat. Nálada lepší.

22. kilometr

Půlmaraton je za námi a dáváme s Andrejkou první větší pauzu, při které už se protahujeme asi 2 minuty. Hodně pijeme, jíme banán a pomeranč, Andrejka si ho solí, já se spokojím jenom s kostkou cukru.

Andrejka už cítí lýtka, já kyčle, a tak se pomalu rozebíháme až po tom, co se fakt důkladně protáhneme. Jde to ztuha.

Nenápadně pokukuju dozadu a vodiči na 5 hodin nikde. YES!

23. kilometr

Běžíme kolem Žlutých lázní, kde chystáme v červnu velký sportovní den pro fanoušky FITFAB Strong, takže jsem následující kilometr věnovala plánování, jaké to asi bude a jak to přesně provedeme.

To se těšte, už brzy vám povíme víc.

24. kilometr

Nějak rychle to ubíhá.

Začalo lehounce svítit sluníčko. Neustále běžíme rychlostí 6:15 a hodiny ukazují pravé poledne. Na Náplavce závidím všem, co si přišli udělat pěkné dopoledne s kafíčkem nebo pivkem. Ale nic.

Tys chtěla, Andreo, běžet maraton, tak makej!

25. kilometr

Začínají mě pekelně bolet kyčle a doufám, že bude za chvilku nějaká občerstvovací stanice, kde si budu moct udělat svojí žabičku. Trochu mě to vyděsilo, protože jsme se protahovaly před chvilkou a bolest začíná docela prudce narůstat. Jestli to takhle půjde dál, tak fakt nevím.

Zařekly jsme se s Andrejkou, že když nám to z jakéhokoliv důvodu nepůjde nebo nás něco začne hodně bolet, tak to radši nebudeme lámat přes koleno a závod nedokončíme. Ten vítězný pocit v cíli nestojí za to, abychom třeba nemohly pak dalších pár měsíců běhat, cvičit nebo chystat další FITFAB Strongy.

Tak jsem se zatajeným dechem pozorovala každé píchnutí nebo nepříjemnou bolest a nedokázala myslet na nic jiného.

26. kilometr

Běh do kopce na Palackého most mi trochu na kyčle pomohl, změna pohybu byla docela fajn. Potkaly jsme navíc další milou tvář, která nás poznala z Instagramu, a zabavily se chvilku povídáním.

27. kilometr

Další občerstvovačka s naším oblíbeným Gatorade, který mi během závodu přišel jako nejlepší nápoj světa. Protáhla jsem se, zůstala asi půl minuty v oblíbené žabičce a hned se běželo líp.

28. kilometr

Začíná svítit slunko, cítím, že trochu zpomalujeme, ale neříkám nic. Dvacet osm, to už je skoro třicet žejo, a třicet, to už je skoro čtyřicet.

Ne, dobře. To je ještě hodně. Byl to celý fakt blbej nápad.

29. kilometr

Proč si to děláme?

Potkáváme aspoň Nikču Kněžourovou z našeho FITFAB týmu, která nám pomáhala s tréninkem, dá nám každé hubana a dodá energie zas na pár dalších hořkých chvil.

30. kilometr

Přichází na mě krizička. Andrejka prohlásila, že “už jenom 12“. Mně to ale v tu chvíli přišlo ještě hrozně moc. Naštěstí se před námi objevila cedule značící další občerstvovačku, kde jsem tušila, že pokud nesním všechno, co tam mají, tak pojdu hlady, ztrátou energie a totálním vyčerpáním.

Další kilometr si myslím zaslouží pouze obrazové vyjádření, které tajně pořídila jedna fitfabačka a které jsem postavila do hezké koláže. Myslim, že mluví za vše:

31. kilometr – fotogalerie z občerstvovačky

32. kilometr

No nic, běžíme dál. Psychologicky to začíná bejt lepší. Už jenom deset kilometrů. To už bychom měly s Andrejkou dát.

Teď už jen proběhneme centrem, vezmeme to horem přes Libeňák a hurá do cíle. Keňani už určitě jsou v letadle na cestě zpátky, ale my to dobojujeme do konce!

Zatínáme zuby a běžíme dál!

33. kilometr

Začínáme víc mlčet. Celou cestu s Andrejkou jsme prokecaly, ale teď obě cítíme, že je lepší energii trochu šetřit. Tolik jsme ještě nikdy v životě neuběhly, náš rekord je doposud 30 km za 3 hodiny.

34. kilometr

Začínám se uklidňovat tím, že přestože hodně zpomalujeme, bude to pořád osobák, žejo.

Zase potkáváme fandící kluky, a vidím na nich, že jsou rádi, že žijeme, což jsem docela sdílela s nima.

35. kilometr

Nohy bolí, ale na trase nás tentokrát povzbuzuje Andrejky maminka s rodinou s velkými transparenty. To nám fakt udělalo radost, Andrejka byla lehce dojatá, ale žádný vzlykačky, pořád je před námi ještě 8 kilometrů.

Pomáhalo mi říkat si, že to není osm. Ale že to za čtyři kilometry už budou jenom čtyři.

36. kilometr

Dáváme další pauzu, já čekuju čas, láduju do sebe pomeranče a myslím na burgery. S hodně hranolkama a plzničkou.

Co asi dělají ti lidi na balkóně, co byli na 7. kilometru? Blížíme se na to samé místo.

37. kilometr

Balkoňáci tam pořád jsou!

Na plátně ale škrtli trojku, a tak na něm stojí “Už jenom 5 km”, což mě tak strašně potěšilo, že jsme do toho s Andrejkou šláply. Kyčle se ale ozvaly, a tak jsme si malý kopeček před Libeňským mostem daly jen rychlou chůzí, abychom vystřídaly namáhané svaly.

38. kilometr

Přebíháme Libeňský most.

Začínám věřit tomu, že teď už doběhneme, i kdyby cokoliv. Čtyři kilometry už jsou skoro nic. Máme už ale obrovskou žízeň, takže do sebe na občerstvovačce klopím skoro celý kelímek vody a je mi jedno, že mi bude šplouchat v břiše, žízeň byla mnohem větší.

39. kilometr

A sakra. Právě mě začalo tak strašně píchat v levém koleni, že jsem musela zastavit.

Andrejka staví se mnou. Trochu jsme koleno rozpohybovala, promasírovala a zkusila běžet dál. Cítím, že to vůbec není dobrý.

Snažím se na levou došlapovat opatrně spíš přes špičku, z čehož mě začaly brát křeče do levého lýtka.

Supr.

40. kilometr

Na občerstvovačku se těším jak na slitování.

Mám pocit, že už zastavujeme víc, než vlastně běžíme. Už nejde o žízeň, už jde jenom o koleno. Vzpomněla jsem si na svůj slib, že když mě něco bude fakt hodně bolet, tak nebudu hrdá, ale budu myslet na svoje zdraví.

Prosím Andrejku, jestli bychom mohly chvilku jen jít pěšky, a myslim, že byla taky docela ráda.

41. kilometr

Kousek dál nás ale čekala Andrejky maminka, a aby neměla strach, že jsem úplně vyřízený, jsme se rozhodly zase popoběhnout. Přeci jen bude klidnější, když nás uvidí běžet, žejo. (Jestli to, paní Mokrejšová, čtete, tak se omlouvám!) 😀

Milé setkání nám zase dodalo energii a dobrou náladu a už jsme dál jen běžely.

Koleno píchalo jak divý, a jakmile jsem naběhla na kostky, bylo fakt zle. Zpomalily jsme natolik, že to snad víc už ani nešlo, ale já věděla, že tohle už doběhnu. I kdyby cokoliv.

Až tady jsem si to konečně začala fakt užívat. Začalo mi docházet, jak velká je škoda, že jsem si to takhle neužívala vlastně celou cestu. Být v cíli je strašně super, ale prožívat každý kilometr je vlastně taky zábava. Můžete se celou dobu těšit.

42. kilometr

Tohle byl nejbolestivější, ale nejlepší kilák vůbec. Trošku se mi motala hlava, ale myšlenky jsem směřovala k cíli, burgeru, hektolitrům vody a uvolněním kyčlí a kolene v cíli.

Běh cílovou rovinkou v Pařížské už pro mě byl jako běh v totálním transu. Lidi kolem řvali a volali na nás, ale já bych mezi nimi nepoznala nikoho, jak jsem byla mimo.

V jednu chvíli se s Andrejkou pokoušíme předběhnout jednu skupinku, ale protože jsem po píchnutí kolene málem upadla na zem, prosím jí, ať trochu brzdí, jinak se složim k zemi. Poslechla.

Cedule 300 metrů do cíle je asi to nejlepší, co mě ten den potkalo.

Krom toho pomeranče na 31. kiláku teda.

Posledních 100 metrů

Modrej kobereček. Stovky řvoucích lidí. Hlas moderátora, který povzbuzuje běžce poslední metry před cílem.

Nevím ani pořádně, kam a na koho mám koukat, nohy mě nesou přímo pod cílový oblouk, kde zdálky vidím čas 5:05, což znamená, že máme čipový čas okolo 4 hodin a 50 minut.

Jakmile proběhneme cílem, celý tělo povoluju, objímam Andrejku a chvilku mám úplně vypnuto.

Hotovo.

Dobojováno.

Je to tam!

Tak na tohle jsem celou dobu čekala. Běžela skoro 5 hodin.

Čekám, kdy začnu natahovat a začnou se mi drát slzy do očí, jako tomu většinou bývá na půlmaratonech, když je s maminkou ruku v ruce dobíháme nebo když na ni čekám v cíli.

Nějak to nepřišlo.

Jsem tak vyčerpaná, že se nezmohnu ani na žádnej výlev. Jsem ráda, že stojím a chodím, cítím obrovskou úlevu, ale to je fakt všechno, na co se zmůžu.

Co se sakra děje?

Až kus za cílem dostáváme medaili a potkáváme Kristinku z RunCzech, která má akci na starosti a která nás do každého závodu uvrtá. Hrozně ráda ji vidím a až když nás objímá a ptá se “bylo to těžký, co?”, tak to na mě jde.

Bylo to fakt strašně těžký.

Konečně mi začíná docházet, že jsem právě překonala něco, co mi ještě před rokem přišlo jako naprosté scifi.

Maraton, tyvole. Maraton.

 

Jsem na nás pyšná.

Na Andrejku, která teprve před rokem běžela svůj první půlmaraton. Na všechny, co běželi s námi. I na ty, co nám podél trati fandili, co nám podávali pití a banány.

Stálo těch 42,2 km za tolik trápení? Za tolik večerů strávených běháním po totálně zhaslé Stromovce, kde jsem se bála uhnout z cesty, aby mě nikdo nepřepadl?

Přiznám se, že ty tréninky pro mě byly fakt masakr a po 8 hodinách v práci, vedení projektu FITFAB Strong a všech doprovodných akcí jsem toho měla někdy fakt plný brejle.

Ale to víte, že jo. Že to za to stálo.

A otázka, zda poběžím maraton ještě někdy znovu?

Myslím, že kdybych řekla ne, tak bych fakt pěkně kecala.

Haha.

Dokonce jsme se objevily i v posledním záběru oficiálního videa z maratonu, určitě se mrkněte:

Díky moc za vaš zprávy a gratulace, udělaly mi fakt radost!

Doběhly jsme nakonec v čipovém čase 4:49:31 s průměrnou rychlostí 7:14 minut/km, což je vlastně o dost pomaleji, než jsme si myslely, ale udělaly jsme nejlíp, jak jsme mohly. Druhý den po závodu nás nic nebolelo, nebyly jsme ani namožené, jen mě při běhu pořád trápí koleno, ale tomu dám teď pořádný odpočinek.

Protože…

…už brzy se uvidíme na startu karlovarského půlmaratonu, který kromě celého týmu FITFAB Strong poběží také moji rodiče.

A to teprve, přátelé, bude hukot! Tak nám držte palce!

Vaše

Už mě sledujete na Instagramu @andy.fitfab?

Počet komentářů: 5

  • 8.5.2019 at 18:27
    Permalink

    Krásný článek Andy! Úplně mě to vtáhlo. Mela bych se za týden veVarech poprve postavit na start pulmaratonu, snad budu moct, trápí mě levé lýtko. Uvidime. Jste skvele holky!

    Reply
  • 10.5.2019 at 7:26
    Permalink

    Andrejko a Andrejko, moc Vam gratuluji. Jste úžasné! Ja jako běhna tělem i duší jsem při čtení každý km prožívala s Vámi a v cíli brečela za Vás. Jste opravdu skvělé.

    Reply
  • 11.5.2019 at 20:01
    Permalink

    Krásné…mám slzy na krajíčku,zároveň úsměv,úplně mě to vtáhlo,Nejvíc jsem uběhla 18 km a uvažuji o půlmaratonu,Vím,že je to hlavně o hlavě,ale jdu trénovat :d…sportu zdar,jste skvělé holky <3

    Reply
  • 12.5.2019 at 14:31
    Permalink

    Krásný článek, pláču a vzpomínám na svůj první maraton. Byl to v roce 2012 Oberelbe Marathon ( mě tenkrát bylo 40) – zaběhli jsme ho s manželem a kamarády v čase 4.59.12. Je to pravda – vůbec nejde o čas, alespoň nám hobíkům. Dnes mám za sebou 7 maratonů – každý rok si jeden zaběhneme, je to zážitek a motivace do tréninku. Nejrychleji za 4.36 , ale třeby taky za 5.30 (terenní Baroko maraton). Teď na nás za měsíc čeká vinařský ve francii “Marathon du Vignoble d’Alsace”. Moc se těším i obávám zároveň, ale po přečtení tvého článku vím , že to půjde. Budu na vás na každém kilometru vzpomínat a vyzkouším si taky žabičku 🙂 , protože jsem na tom s těmi kyčlemi asi podobně. Věřte tomu že si určitě dáte někdy další. 🙂 🙂 🙂

    Reply
  • 13.5.2019 at 8:01
    Permalink

    Krasny clanek k snidani 😀 diky Andy

    Reply

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *